„Jak je to hrozné!“

„Takový je osud každého hvězdoletu, který nemůže letět subsvětelnou rychlostí. Mezi ním a rodnou planetou narostou rázem tisíciletí cesty.“

„Co hlásil Parus?“ zeptala se rychle dívka.

„Velmi málo. Hlášení se přetrhávalo, až docela zaniklo. Pamatuji si je doslova: ‘Zde Parus, Zde Parus, letím od Vegy dvacet šest let… stačí… budu čekat… čtyři planety Vegy… nic není krásnější… jaké štěstí’“

„Volali tedy o pomoc, chtěli někde čekat!“

„Ovšem, volali o pomoc, jinak by kosmický koráb neztrácel obrovské množství energie vysíláním zprávy. Co se dalo dělat, Parus už se neozval.“

„Proletěli na zpáteční cestě dvacet šest nezávislých let. Ke Slunci zbývalo asi šest roků… Letoun musil být někde v naší oblasti nebo ještě blíže k Zemi.“

„To sotva… Ledaže by překročil normální rychlost až na samu kvantovou mez. Ale to je velmi nebezpečné!“

Erg Noor stručně objasnil číselné principy zhoubného zvratu ve skupenství hmoty při subsvětelných rychlostech, ale všiml si, že dívka poslouchá jen roztržitě.

„Už vám rozumím!“ vykřikla, jakmile náčelník ukončil výklad. „Pochopila bych to hned, ale zkáza hvězdoletu mi zatemnila myšlenky… Je to vždycky tak hrozné, člověk se s tím nemůže smířit!“

„Teprve teď jste si uvědomila na zprávě z Parusu to podstatné,“ řekl pochmurně Erg Noor. „Oni objevili divukrásné světy a já už dávno toužím opakovat Parusovu cestu. Při dnešních zdokonaleních se dá letět s jedinou raketou. Od mládí je mým nejtoužebnějším snem Vega, modré slunce s nádhernými planetami!“