„Ale zbývá ještě sto deset hodin…“

„Dobře, zdřímnu si tady v křesle, až přestane účinkovat sporamin. Vzal jsem si ho před čtyřiadvaceti hodinami.“

Dívka o něčem soustředěně přemýšlela, a konečně se rozhodla:

„Nemohli bychom zmenšit poloměr oběžné dráhy? Třeba mají poruchu na vysílači.“

„Nemůžeme! Zmenšit poloměr oběžné dráhy aniž bychom snížili rychlost to by znamenalo okamžitou zkázu rakety. Ubrat rychlost a letět potom… bez anamezonu… půldruhého parseku rychlostí pradávných měsíčních raket? To bychom se přiblížili naší sluneční soustavě za sto tisíc let.“

„Chápu… Ale nemohli oni…?

„Nemohli. V minulých dobách se lidé mohli dopouštět neopatrností nebo klamat jeden druhého. Ale ne teď!“

„Na to jsem nemyslila!“ V dívčině příkré odpovědi znělo rozhořčení. „Chtěla jsem říci, že Algrab se možná odchýlil od kursu a také nás hledá.“

„Tolik se odchýlit nemohli. Musil se vydat na cestu v přesně stanovenou dobu. Kdyby mu vypověděly obě vysílačky, což je nepravděpodobné, začal by hvězdolet bezpochyby přetínat kruh diametrálně a uslyšeli bychom jej na planetárním přijímači. Omyl je vyloučen — tohle je přece ta smluvená planeta!“

Erg Noor ukázal na zrcadlové obrazovky v hlubokých výklencích na všech čtyřech stranách řídící kabiny. V nejhlubší tmě hořelo nespočetné množství hvězd. přes levou přední obrazovku přeletěl rychle maličký šedivý kotouč; jeho slunce ho osvětlovalo jen spoře, neboť odtud, od kraje soustavy B 7336-C+87-A byl příliš daleko.

„Naše pumové majáky pracují přesně, třebaže jsme je shodili už před čtyřmi nezávislými roky.“ Erg Noor ukázal na zřetelný proužek světla pod obrazovkou na levé stěně: „Algrab tu musil být už před třemi měsíci. To znamená,“ Noor zaváhal, jako by se neodvažoval vyslovit ortel, „to znamená, že Algrab ztroskotal!“

„A co když neztroskotal, ale je poškozen meteorem a nemůže rozvinout rychlost…?“ namítla rusovlasá dívka.