„Nemůže rozvinout rychlost!“ opakoval Erg Noor. „Není to stejné, když mezi raketou a cílem narostou tisíciletí cesty? Tím hůř — smrt nepřijde hned, uplynou roky zoufalé beznaděje. Možná, že zavolají, a pak se to dozvíme… za šest let… na Zemi.“

Erg Noor vytáhl rychle skládací křeslo, umístěné pod stolem elektronového počítacího stroje. Byl to malý model MNU-11. Až dosud pro velkou váhu, rozměry a křehkost se nedal instalovat na hvězdoletech automatický elektronový mozek pro všestranné operace, jemuž by se mohlo úplně svěřit řízení. V řídící kabině musil mít stále službu navigátor, tím spíše, že přesné zaměření směru rakety na tak velké vzdálenosti nebylo možné.

Ruce náčelníka výpravy se s hbitostí pianisty zakmitaly nad páčkami a knoflíky počítacího stroje. Bledá, ostře řezaná tvář strnula v kamenné nehybnosti a vysoké čelo, skloněné nad pultem, jako by vypovídalo boj tajemným silám, ohrožujícím malý živý svět, který se vkradl do zakázaných hlubin vesmíru.

Niza Krit, mladá astronavigátorka, která se poprvé účastnila mezihvězdné výpravy, ztichla a bez dechu pozorovala soustředěného Noora. Jaký je klidný, plný energie a rozvahy, milovaný…! Milovaný už dávno, celých pět let. Nemá smyslu to před ním skrývat. A on to ví, Niza to cítí… Teď, když se stalo to neštěstí, byla ráda, že může mít službu s ním. Tři měsíce sami spolu, zatímco ostatní astronauti jsou pohrouženi v sladký hypnotický spánek. Zbývá ještě třináct dnů, pak také oni usnou — na půl roku, než se vystřídají dvě směny dozorčí služby navigátorů, astronomů a mechaniků. ti ostatní, biologové a geologové, jejichž práce začíná až na místě přistání, mohou spát ještě déle, ale astronomové musí pracovat ze všech nejusilovněji!

Erg Noor vstal a Niziny myšlenky se přetrhly.

„Zajdu teď do kabiny hvězdných map. Váš odpočinek nastane“ — podíval se na ciferník závislých hodin — „za devět hodin. Stačím se ještě vyspat, než vás vystřídám.“