„Podívejte se, tam,“ zvolalo děvče. „Rast na Véká, váš rast, stihnete jej, honem!!“

Rozběhl jsem se naznačeným směrem — aniž jsem věděl kam — neměl jsem přece stále ponětí, jak ten zatracený rast vypadá. Po desíti krocích jsem uviděl stříbrnou nálevku, sestupující z výšky, základnu jednoho z těch obrovských sloupů, které mě předtím tak udivily — že by to byly létající sloupy? Lidé tam spěchali z různých stran, vtom jsem se s někým srazil. Ani jsem nezavrávoral, jen jsem zůstal stát jako vrytý do země. Zato on — obtloustlý mužíček v oranžovém oděvu — upadl, a stalo se s ním něco neuvěřitelného: jeho kožich před mýma očima zvadl, splaskl, jako propíchnutý balón. Stál jsem nad ním jako opařený, neschopný vykoktat omluvu. Zvedl se, zle se na mě podíval, ale neřekl nic. Obrátil se a odcházel energickým krokem. Manipuloval rukama na prsou a jeho oblek se nafoukl a znovu nabyl své dřívější skvělosti.

Na místě, které mi děvče ukázalo, zase už nikdo nebyl. Po té příhodě jsem zcela upustil od hledání rastů, vnitřního kruhu, duktů, styku a umínil jsem si dostat se z nádraží ven. Dosavadní zkušenosti nepovzbuzovaly, abych oslovoval kolemjdoucí; rozjel jsem se tedy naslepo za šikmou modrou šipkou vzhůru a prorazil jsem — bez zvláštního vzrušení — vlastním tělem dva nápisy zářící ve vzduchu: MÍSTNÍ OBVODY. Dostal jsem se na eskalátor dosti obsazený. Další patro bylo v tónu patinované, zlatými vykřičníky žilkované hnědi. Plynulé přechody stropů a vyhloubených stěn. Chodby bez sufitů, rozplývající se nahoře v zářivém peří. Jako kdybych se blížil k nějakým obytným prostorám. Mé okolí připomínalo systémy gigantických hotelových hal — okénka, niklované trubky podél stěn, výklenky s jakýmisi úředníky, možná, že to byly směnárny, možná pošta. Šel jsem dál. Byl jsem již téměř neochvějně přesvědčen, že tudy se k východu nedostanu (odhadl jsem to podle trvání jízdy vzhůru), že jsem se ocitl až v nadzemské části nádraží, ale stále jsem udržoval předsevzatý směr.