Trochu mi to bylo k smíchu, ale celkem jsem byl vlastně zpitomělý. Rychle jsem se vrátil. Jiná chodba, pruhy bílé jako mléko, pohybující se dolů. Zábradlí eskalátoru bylo měkké, teplé. Nepočítal jsem patra; čím dál více lidí, zastavovali se u emajlovaných krabic, které vyrůstaly ze stěn na každém kroku. Jediný dotek prstu, něco jim vypadlo do ruky, schovávali to do kapes a šli dál. Sám nevím, proč jsem udělal přesně totéž jako člověk ve volném fialovém obleku přede mnou. Klávesnice s malou jamkou pro špičku prstu, stisknutí a přímo do nastavené dlaně mi vypadla barevná, poloprůhledná trubička, jako by ohřátá. Zatřepal jsem s ni, dal si ji k očím, nějaké pilulky? Ne. Zátka? Neměla zátku. Žádný uzávěr, nač je to? Co dělali ti ostatní? Schovávali to do kapsy. Nápis na automatu? LARGAN. Stál jsem; strkali do mne. Najednou jsem si sám připadal jako opice, které podali plnicí péro nebo zapalovač. Na zlomek vteřiny mě zaplavil slepý vztek, zaťal jsem zuby, zavřel oči a splynul jsem, mírně shrben, s proudem chodců. Chodba se rozšiřovala, již to byl sál. Ohnivá písmena REAL AMMO REAL AMMO.
Přes proud spěchajících, nad jejich hlavami, zahlédl jsem zdaleka okno. První okno. Panoramatické, obrovské.
Bylo jako všechny noční oblohy promítnuté naplocho. Až po obzor z rozzářené mlhy — barevné galaxie náměstí, hvězdokupy spirálních světel, záře chvějící se nad mrakodrapy, ulice: plazivý hadí pohyb světelných korálků, a nad tím, ve vertikálním víření neonů, vodotrysky a blesky, kruhy, rakety i láhve z ohně, rudé májíčky signálních světel na hrotech věží, okamžik trvající slunce i krvotoky reklam v mechanicky dravém pohybu. Stál jsem, díval se a slyšel za sebou rytmický dusot tisíců nohou. Vtom město zmizelo a objevila se obrovská, třímetrová tvář: