Sestoupil jsem až k vodě a uviděl jsem na písku na druhém břehu tanečnici. Zdála se mi nahá, ale bělost jejího těla byla nadpřirozená. Drobnými vratkými kroky sbíhala k vodě a když se na hladině objevil její obraz, rozepjala náhle ruce, sklonila hlavu. To byl konec. Ale nikdo nezatleskal. Tanečnice setrvala několik vteřin bez hnutí, pak pomalu kráčela po břehu, obcházejíc obloukem nerovnou čáru vody. Mohla být snad třicet kroků ode mne, když vtom se s ní něco stalo. Ještě chvíli jsem viděl její úsměvnou, znavenou tvář. Najednou jako by ji něco zaclonilo, její postava se zachvěla a ona zmizela.

„Přejete si plav?“ ozval se za mnou zdvořilý hlas. Obrátil jsem se, nikde nikdo, pouze proudnicový stolek přicházel na nožkách komicky křivých; pohyboval se, pohárky s pěnivým nápojem, stojící v řadách na podnosech po stranách, se chvěly — jedno rameno mi ochotně přistrkovalo ten nápoj, druhé již sahalo pro talíř s otvorem pro prst, podobný malé prohloubené paletě. Byl to automat, viděl jsem žár jeho tranzistorového srdce, doutnajícího za prostředním okénkem.

Minul jsem pavoučí, tak otrocky se natahující paže, přetížené lahůdkami, jimiž jsem pohrdl, a se zaťatými zuby jsem rychle opustil umělou jeskyni, jako by se mi dostalo nepochopitelné urážky. Prošel jsem celou šířku terasy, mezi esovitými stolky, pod alejemi lampiónů, zasypáván lehounkým prachem dohořívajících světlušek, černých, zlatých. Až u balustrády, z kamene starého a jakoby zamlženého nažloutlým lišejníkem, ovanul mě konečně opravdový vítr, chladný, čistý. Nablízku stál volný stolek.

Usedl jsem, neslušně, zády k lidem, a hleděl do noci. Dole se rozkládala tma, beztvárná, nečekaná. Teprve kdesi daleko, nesmírně daleko na jejích okrajích doutnala řídká, třaslavá světla, podivně nejistá, jako by to ani nebyla elektřina. A ještě dál se tyčily k nebi meče světla, studené, tenké. Nevěděl jsem, jsou-li to domy nebo nějaké sloupy.