Pokládal bych je za kužele reflektorů, nebýt toho, že je pokrývala jemňounká mřížka. Tak by mohl vypadat skleněný válec zabodnutý základnou do země, válec, dotýkající se nebe, vyplněný střídavě konvexními a konkávními čočkami. Musely být nepředstavitelně vysoké, kolem nich se chvělo bledé světlo, pulsující tak, že jednou halil mrakodrapy věnec oranžové a jindy téměř bílé záře. To bylo vše. Tak vypadalo město. Pokoušel jsem se najít ulice, uhodnout je, ale ten tmavý a jakoby mrtvý prostor dole se táhl na všecky strany a neosvětlovala ho ani jiskřička. „Kol…?“

Zaslechl jsem slovo vyřčené patrně ne poprvé, ale nevztahoval jsem je ihned na sebe. Ale než jsem se ještě obrátil docela, udělalo to za mne křeslo. Přede mnou stála dívka snad dvacetiletá, v modři, která ji obepínala jako vychladlý kov. Ramena a ňadra mizela v tmavomodré pěně, čím níž, tím průhlednější. Břicho, útlé a krásné, bylo jako vymodelováno z dýchajícího cínu. V uších měla něco třpytného a tak velkého, že to zaclánělo boltce. Drobná, nejistě se usmívající ústa měla namalována — rovněž chřípí uvnitř červené — všiml jsem si, že tak chodí většina žen. Uchopila oběma rukama opěradlo křesla proti mně se slovy: „Co je ti, kol?“ Usedla.

Zdála se mi trochu opilá.

„Otrava, vid?“ pokračovala za chvíli. „Vezmeme se někde, kol?“

„Já nejsem kol,“ začal jsem. Opřela se lokty o stolek a pohybovala rukou nad číškou naplněnou dopůl, takže se konec zlatého řetízku omotaného kolem prstů namočil v nápoji. Stále víc se přitom nakláněla. Cítil jsem její dech. Byla-li opilá, pak ne alkoholem.

„Jak to?“ řekla. „Jsi. Musíš být. Každý je kol. Chceš? Vezmeme se?“

Kdybych jen věděl, co to znamená.

„Dobrá,“ řekl jsem.

Vstala. Já jsem také vstal z toho nemožně nízkého křesla.

„Jak to děláš?“ zeptala se.

„Co?“

Pohlédla na mé nohy.

„Myslila jsem, že stojíš na špičkách…“

Usmál jsem se beze slova. Přistoupila ke mně. Vzala mě pod paži a opět se podivila. „Co to tam máš?“