Po matovém stropě se odpředu dozadu rozběhly nezřetelné stíny, jako siluety ptáků vystřižených z papíru. Co u sta hromů mají s těmi ptáky — pomyslil jsem si bezradně. Znamená to snad něco? Byl jsem celý zdřevěnělý, jak jsem napínal pozornost, abych neprovedl něco nevhodného. Trvá to již čtyři dny. Od prvého okamžiku. Pořád jsem zůstával pozadu za vším, co se dělo, a ustavičná snaha pochopit jakoukoli rozmluvu, situaci, změnila mé napětí v pocit ohavně podobný zoufalství. Byl jsem přesvědčen, že ostatní prožívají totéž, ale nemluvili jsme o tom, ani když jsme zůstávali sami. Dělali jsme si pouze vtipy ze své robustnosti, z toho nadbytku sil, který nám zůstal; ostatně, zpočátku jsme se museli skutečně hlídat. Když jsem chtěl vstát, vylétl jsem ke stropu. A každá věc, kterou jsem vzal do ruky, mi připadala jako z papíru, prázdná. Ale rychle jsem se naučil ovládat vlastní tělo. Na přivítanou jsem už nikomu nerozmáčkl ruku. To bylo prosté. Bohužel nejméně důležité.

Můj soused zleva, opálený tlouštík, s neobyčejně jiskřivýma očima (možná od kontaktních čoček), zničehonic zmizel — jeho křeslo se totiž po stranách rozrostlo, boky se vytáhly vzhůru a spojily v jakýsi vejcovitý kokon. Ještě několik osob zmizelo v takových kabinách. Připomínaly nabobtnalé sarkofágy. Co v nich dělali? Ale s takovými věcmi jsem se setkával na každém kroku a snažil jsem se, abych se na ně netvářil hloupě, pokud se nevztahovaly přímo na mě. Zvláštní bylo, že lidi, kteří vyvalovali oči na nás, když se dověděli, co jsme zač, bral jsem celkem lhostejně. Jejich ohromení se mě málo týkalo, přestože jsem si ihned uvědomil, že v něm není ani špetka obdivu. Nesnesitelní byli spíše ti, kteří se o nás starali — pracovnici Adaptu. Mně byl nejprotivnější, pochopitelně, doktor, Abs, protože se mnou zacházel jako lékař s nenormálním pacientem a předstíral, ostatně docela úspěšně, že má co dělat s člověkem téměř docela normálním. Kde to už nebylo možné — vtipkoval.