Ke startu došlo nečekaně. Gravitace se nezměnila ani o vlásek, do hermetické kabiny nepronikaly žádné zvuky, po stropě přebíhaly stíny, a snad to byla mnohaletá rutina, starý instinkt, který mi najednou prozradil, že jsme již v prostoru. Byla to jistota, ne domněnka. Napůl jsem seděl, napůl ležel, s nataženýma nohama, bez hnutí. Ale přemýšlel jsem vlastně o něčem jiném. Nějak příliš ochotně mi dovolili prosadit svou. Ba ani Oswamm zvlášť neprotestoval proti mému rozhodnutí. Námitky, jaké jsem slyšel od něho i od Abse, nemohly obstát — já sám bych se byl zmohl na lepší. Trvali pouze na jednom, že každý z nás musí letět zvlášť, samostatně. Ani mi neměli za zlé, že jsem navedl ke vzpouře Olafa (beze mne by se určitě rozhodl zůstat déle). To bylo překvapující. Čekal jsem komplikace, něco, co v posledním okamžiku zmaří můj plán. Ale nestalo se nic, a já jsem letěl. Ta poslední cesta měla skončit za čtvrt hodinky.
Bylo úplně jasné, že všechno, co jsem vymyslil, a také to, jak jsem se postavil proti nim, abych si vybojoval předčasný odjezd, je nepřekvapilo. Reakci tohoto typu jistě měli v katalogu. Byl to stereotyp jednání, vlastní chlapíkům mého druhu, opatřený v jejich psychotechnických tabulkách příslušným pořadovým číslem. Dovolili mi letět — proč? Říkala jim snad zkušenost, že si nebudu vědět rady? Ale co by se mi mohlo stát, když celá ta „samostatná“ eskapáda se omezovala na přelet z jednoho raketového nádraží na druhé, kde na mne měl čekat někdo z pozemského Adaptu, a všechno, co jsem měl dokázat, bylo najít toho člověka na určeném místě.