„Ano.“

„Jsem na Kavetea druhý rok. V poslední době jsem trošku polevila, neplastovala jsem pravidelně a… tak různě. Šestku mám nezajímavou. Tak, doopravdy, nemám nikoho. Zvláštní, že?“

„Co?“

„Že nemám…“

A zase ta tma. O kom hovořila? Koho neměla? Rodiče? Milence? Známé? Abs měl přece jen pravdu, že bez osmi měsíců v Adaptu budu ztracen. Ale teď snad ještě víc než předtím nechtěl jsem se zkroušeně vracet do školky.

„A co dál?“ zeptal jsem se. A — protože jsem pořád ještě držel v rukou sklenku — usrkl jsem doušek toho mléka. Její oči se rozšířily údivem. Něco jako ironický úsměv zahrálo na jejích rtech. Vyprázdnila svou sklenku do dna, sáhla rukou do nakypřeného oděvu na ramenou a roztrhla jej — nerozepnula, nesvlékla, ale strhla — a cáry upustila z prstů jako smetí.

„Koneckonců, známe se málo,“ řekla. Byla trochu bezstarostnější. Usmívala se. Chvílemi byla překrásná, zvláště když přivírala oči a když ohrnutý dolní ret odhaloval záblesk zubů. Měla v tváři něco egyptského. Egyptská kočka. Vlasy víc než černé, a když stáhla z ramen a ňader hebkou kožešinu, uviděl jsem, že zdaleka není tak hubená, jak se mi zdálo. Ale proč to roztrhala? Znamenalo to něco?

„Měls vyprávět,“ řekla a dívala se na mne přes skleničku.

„Ano,“ řekl jsem a dostal jsem trému, jako by na mých slovech záleželo kdoví co. „Jsem — byl jsem pilot. Posledně jsem tady byl… nelekni se!“

„Ne. Mluv!“

Její oči byly pozorné a lesklé.

„Před sto dvaceti sedmi lety. Bylo mi tehdy třicet let. Expedice… byl jsem pilotem výpravy na Fomalhaut. To je dvacet světelných let. Letěli jsme tam a zpět sto dvacet sedm let zemského času a deset let palubního času. Před čtyřmi dny jsme se vrátili. Prométheus — má raketa — zůstala na Luně. Přijel jsem odtamtud — dnes. To je všecko.“

Dívala se na mne, neříkala nic. Její rty se pohnuly, pootevřely, stiskly. Co to bylo v jejích očích? Úžas? Obdiv? Strach?