Něco jsem přece jen pochopil: musil jsem bezděky usednout u jejího stolku, když ona tam nebyla, třeba tančila. Diplomaticky jsem mlčel.

„Zdaleka jsi vypadal tak…“ nemohla najít výraz. „Solidně?“ napověděl jsem. Její víčka se zachvěla. Cožpak i na nich měla vrstvičku nastříkaného kovu? Ne, bylo to snad líčidlo. Zvedla hlavu. „Co to znamená?“

„No — e — důvěryhodný…“

„Divně mluvíš. Odkud jsi?“

„Zdaleka.“

„Mars?“

„Dál.“

„Létáš?“

„Létal jsem.“

„A teď?“

„Nic. Vrátil jsem se.“

„A poletíš znovu?“

„Nevím. Asi ne.“

Tento rozhovor nějak dohasínal — zdálo se mi, že dívka již začíná litovat lehkomyslného pozvání, a chtěl jsem jí to usnadnit.

„Tak abych šel?“ zeptal jsem se. Nedotčený nápoj jsem stále ještě držel.

„Proč?“ podivila se.

„Myslil jsem, že by ti to… bylo vhod.“

„Ne,“ odpověděla, „ty myslíš — ne, kdepak… proč nepiješ?“

„Piju.“

Přece jen to bylo mléko. V tuto dobu, za takových okolností?! Byl jsem tak překvapený, že si toho musela všimnout.

„Co, není to dobré?“

„To je… mléko?“ řekl jsem. Musel jsem se tvářit jako hotový idiot.

„Kdepak mléko? To je bryt…“

Povzdechl jsem si.

„Poslyš, Nais, tak já už půjdu. Vážně. To bude lepší.“

„Tak proč jsi to pil?“ zeptala se.

Hleděl jsem na ni mlčky. Jazyk se ani tak příliš nezměnil — jenomže já nic nechápal. Nic. To oni se změnili.

„Jak chceš,“ řekla konečně. „Nedržím tě. Ale teď, to…“

Upadla do rozpaků. Vypila svou limonádu — tak jsem v duchu nazval ten perlivý nápoj — a já zase nevěděl, co říci. Jak to všecko bylo těžké.

„Vyprávěj mi o sobě,“ navrhl jsem, „chceš?“

„Dobře. A potom budeš vyprávět ty mně…?“