„O těch sto letech?“

„Ano,“ řekla. „Jen tak, aby řeč nestála, to nemělo…“

„Nech toho,“ zabručel jsem, „ještě pár omluv a opravdu si ten čas uvědomím.“

Mlčela. Přinutil jsem se, abych se na ni nedíval. V pozadí, v tom druhém neexistujícím pokoji za sklem, němě zpívala obrovská mužská hlava. Viděl jsem temnou červeň hrdla chvějící se námahou, lesklou tvář — celý obličej se pohyboval v neslyšitelném rytmu.

„Co budeš dělat?“ zeptala se tiše.

„Nevím. Ještě nevím.“

„Nemáš žádné plány?“

„Ne. Mám trochu — takovou… prémii, víš? Za celou tu dobu. Když jsme startovali, uložili to v bance na mé jméno. Ani nevím, kolik je toho. Nic nevím. Poslyš, co je to Kavet?“

„Kavetea?“ opravila mě. „To… je takové studium, plastování, celkem nic mimořádného, ale během doby se mohu dostat do reálu…“

„Počkej… Tak co ty vlastně děláš?“

„Plast… no, ty nevíš, co je to?“

„Ne.“

„Jak bych ti to řekla… zkrátka, dělají se šaty, oděvy vůbec — všechno…“

„Krejčovství?“

„Co to znamená?“

„Šiješ něco?“

„Nerozumím.“

„Nebesa černá i modrá! Navrhuješ modely šatů?“

„No… ano, do jisté míry, ano. Nejen navrhuji, ale i provádím…“

Nechal jsem toho.

„A co je to real?“

To jí opravdu otřáslo. Poprvé se na mne podívala jako na bytost z jiného světa.

„Real… je real…“ opakovala bezradně. „To jsou takové… příběhy. Na to se dívá…“

„Tohle?“ ukázal jsem na skleněnou stěnu.

„Ale ne, to je vize…“

„Tak co? Kino? Divadlo?“

„Ne. Divadlo, vím co to bylo — to bylo dřív — vím; tam byli skuteční lidé. Real je umělý, ale nepozná se to, leda, že bys tam vešel, k nim…“

„Že bych tam vešel?“

Hlava koulela očima, kývala se, dívala se na mne, jako by se obr znamenitě bavil pozorováním této scény.