„Poslyš, Nais,“ řekl jsem najednou. „Buďto už půjdu, protože už je moc pozdě, nebo…“

„Byla bych pro to druhé.“

„Vždyť přece nevíš, co chci říci.“

„Tak to řekni.“

„Dobrá. Chtěl jsem se tě ještě zeptat na všelijaké věci. O těch velkých, nejdůležitějších něco vím; čtyři dny jsem seděl v Adaptu na Luně. Ale to byly ty velkolepé věci. Co vy děláte — když nepracujete?“

„Může se dělat moc věcí,“ řekla. „Může se cestovat, doopravdy nebo mutem. Můžeš se bavit, chodit na real, tančit, hrát tereo, pěstovat sporty, plavat, létat, co jen chceš.“

„Co je to mut?“

„Tak trochu jako real, jenomže se všeho můžeš dotknout. Tam můžeš chodit po horách, po všem, uvidíš sám, to se nedá říci. Ale zdá se mi, že ses chtěl zeptat na něco jiného…?“

„Správně. Jak je to — mezi ženami a muži?“

Víčka se jí zachvěla.

„Snad tak, jak to bylo vždycky. Co se mohlo změnit?“

„Všechno. Když jsem odlétal — neměj mi to za zlé — děvče jako ty by mě k sobě v tuto hodinu nezavedlo.“

„Opravdu? Proč?“

„Protože by to mělo určitý význam.“

Chvíli mlčela.

„A jak víš, že to nemělo?“

Výraz mé tváře ji bavil. Díval jsem se na ni; přestala se usmívat.

„Nais… jak to…“ vykoktal jsem. „Vezmeš docela cizího mužského a…“ Mlčela.

„Proč neodpovídáš?“

„Protože nechápeš. Nevím, jak ti to říci. To nic není, víš…“

„Aha. Tak ono to nic není,“ opakoval jsem. Sedadlo mě pálilo. Vstal jsem. Skoro jsem vyskočil. Ze zvyku; trhla sebou.

„Promiň,“ zabručel jsem a začal jsem přecházet. Za sklem se táhl park v ranním slunci; aleji mezi stromy s bledě růžovými listy šli tři chlapci v tričkách, třpytících se jako brnění.

„Existuje manželství?“

„Přirozeně.“

„Nerozumím. Vysvětli mi to. Odpověz. Vidíš muže, který — který se ti zamlouvá, a ty, aniž ho znáš — z ničeho nic…“