Teprve teď mi svitl význam toho všeho, a pochopil jsem, že pro ni to mohl být šok.

„To je velká věc,“ zabručel jsem. Po chvíli jsem dodal: „Ale bylo by možná lepší, kdyby tomu lidé odvykli… bez umělých prostředků…“

„Nevím. Snad…“ odpověděla. Hluboce si povzdechla. „Tak už víš, proč jsem se polekala?“

„Docela ještě ne. Trochu snad. No, nemyslila sis, že tě…?“

„Ty jsi takový zvláštní! Načisto, jako kdybys ani nebyl…“ umlkla.

„Člověk?“

Víčka se jí zachvěla.

„Nechtěla jsem tě urazit, ale podívej, když vím, že nikdo nemůže, víš, na to ani pomyslit, nikdy, a najednou se objeví člověk, jako ty — pak pouhá možnost, skutečnost, že je takový…“

„To je nemožné, aby všichni byli… tento, aha, betrizovaní!“

„Proč? Všichni, říkám ti!“

„Ne, nemožné,“ trval jsem na svém. „A lidé nebezpečných povolání? Ti přece musí…“

„Neexistují nebezpečná povolání.“

„Co to říkáš, Nais. A co piloti? A různí zachránci? A ti, co bojují s ohněm, s vodou…“

„Neexistují,“ řekla.

Zdálo se mi, že jsem špatně slyšel.

„Cože?“

„Neexistují,“ opakovala. „To dělají roboti.“

Zavládlo ticho. Napadlo mi, že pro mne nebude lehké smířit se s tím novým světem. A najednou se ve mně zrodila myšlenka, překvapující proto, že bych se jí nikdy byl od sebe nenadal (kdyby mi někdo byl tuto situaci předložil jako pouhou teoretickou možnost), zdálo se mi, že tento zásah, jenž v člověku hubí — zabíječe, je… zmrzačením.

„Nais,“ řekl jsem, „je už velice pozdě. Já už radši půjdu.“

„Kam?“

„Nevím. Pravda! Na nádraží mě měl čekat někdo z Adaptu. Načisto jsem zapomněl. Nemohl jsem ho najít, víš? No, najdu si nějaký hotel. Existují ještě?“

„Existují. Odkud jsi?“

„Odtud. Narodil jsem se tady.“

Po těchto slovech se vrátil pocit neskutečnosti všeho a já jsem si už nebyl jist, že skutečně existuje město, které žilo pouze ve mně, ani to druhé, přízračné, s pokoji, do nichž nahlížely hlavy obrů, takže jsem si na vteřinu pomyslil, nejsem-li ještě na palubě a nezdá-li se mi další, zvlášť živý, těžký sen o návratu.