„Co?“

„Svůj strach. Bála ses, že se na tebe vrhnu, nebo co? To je přece hloupost!“

„Ne. Rozumově — ne, ale — bylo to silné, víš? Šok. Nikdy jsem neviděla člověka, který by nebyl…“

„Ale to se přece nepozná?“

„Pozná. A jak!“

„Jak?“

Mlčela.

„Nais…“

„Když…“

„Co?“

„Bojím se…“

„Říci?“

„Ano.“

„Ale proč?!“

„Pochopil bys, kdybych ti to řekla. Ono se totiž — abys věděl — betrizuje ne kvůli brytu. S tím brytem to je jen tak vedlejší… jde o něco jiného…“

Byla bledá. Její rty se chvěly. Jaký je to svět, myslil jsem si, jaký to je svět!

„Nemohu. Strašně se bojím.“

„Mne!?“

„Ano.“

„Přísahám ti, že…“

„Ne, ne… já ti věřím, jenomže… ne. To nemůžeš pochopit.“

„Neřekneš mi to?“

V mém hlase muselo být něco, proč se přemohla. Její tvář zpřísněla. Viděl jsem jí na očích, jaké úsilí ji to stálo. „To je… proto… aby se nemohlo… zabíjet.“

„Není možné! Člověka?!“

„Nikoho…“

„Ani zvířata?“

„Ani zvířata. Nikoho…“

Splétala a rozplétala prsty. Nespouštěla ze mne oči — jako kdyby mě těmito slovy pustila z neviditelného řetězu, jako kdyby mi do ruky vložila nůž, kterým ji mohu probodnout.

„Nais,“ řekl jsem docela tiše. „Nais, neboj se, vážně… není se čeho bát…“ Pokoušela se o úsměv. „Poslyš…“

„Ano?“

„Když jsem to vyslovila…“

„No?“

„Necítil jsi nic?“

„A co jsem měl cítit?“

„Představ si, že děláš to, co jsem ti řekla…“

„Že zabíjím? Mám si to představit?“

Otřásla se.

„Ano…“

„No a co?“

„A nic necítíš?“

„Nic. A to je přece jen myšlenka a nemám nejmenšího úmyslu…“

„Ale můžeš? Vid? Opravdu můžeš? Ne…“ zašeptala pouze rty, jako pro sebe. „Ne, ty nejsi betrizovaný…“