Něco se stalo. Uslyšel jsem podrážděné hlasy. Vyklonil jsem se z křesla. Několik řad přede mnou odstrčila jakási žena letušku, která zpomaleným, automatickým pohybem, jakoby v důsledku toho, nijak zvlášť prudkého, odšťouchnutí, ustupovala pozpátku mezi křesly. Žena opakovala:

„Nechci! Ať se mě to nedotýká!“

Tvář křičící ženy jsem neviděl. Její průvodce ji táhl za paži a domlouval jí uklidňujícím hlasem. Co znamenala tato scéna? Ostatní cestující jí nevěnovali pozornost. Už po několikáté se mě zmocnil pocit neuvěřitelné cizoty. Pohlédl jsem zdola na letušku, která se u mne zastavila; usmívala se jako před tím. Nebyl to čisté vnější úsměv povinné zdvořilosti, který zakrývá rozčilení nad výstupem. Nepředstírala klid, opravdu nebyla rozčilena.

„Napijete se něčeho? Prum, Extran, Morr, Cidre?“

Melodický hlas. Zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem jí říci něco milého, ale zmohl jsem se pouze na stereotypní otázku:

„Kdy přistaneme?“

„Za šest minut. Něco k jídlu? Nemusíte pospíchat. Můžete zůstat i po přistání.“

„Děkuji, ne.“

Odešla. Ve vzduchu, blízko mého obličeje proti opěradlu křesla přede mnou, zahořel nápis STRATO, jakoby napsaný hořícím koncem cigarety. Naklonil jsem se, abych se podíval, jak ten nápis vznikl, a trhl jsem sebou. Opěradlo křesla následovalo má záda a pružně je objalo. Věděl jsem už, že se bytové zařízení přizpůsobuje každé změně polohy, ale stále jsem na to zapomínal. Nebylo to příjemné — jako kdyby někdo sledoval každý můj pohyb. Chtěl jsem zaujmout dřívější polohu, ale udělal jsem to zřejmě příliš energicky. Křeslo špatně pochopilo a div se nerozložilo jako postel. Vyskočil jsem. Taková hloupost! Musím se ovládat! Konečně jsem se usadil. Písmenka růžového STRATO se zachvěla a rozplynula se v jiná: TERMINÁL Bez otřesu, bez výstrahy, bez svištění. Nic. Zahlaholily vzdálené tóny, jako trubka postilióna, mezi sedadly na konci uličky se otevřely čtverý oválné dveře a do kabiny pronikl temný, vše zaplavující zvuk, jako šumění moře.