Vedl se pod paží s ženou v purpuru. Na tom, co měla na sobě, byly jakési velké paví oči, které mhouraly. Nebyl to omyl, oči na jejích šatech se opravdu otvíraly a zavíraly. Pohyb chodníku, kde jsem stál za tou dvojicí, s tuctem jiných lidí, se ještě zrychloval. Mezi plošinami skloviny, bělavé jako dým, se otvíraly barevně osvětlené pasáže s průhlednými stropy, po nichž neúnavně kráčely stovky nohou z dalšího, vyššího patra. Vše zaplavující šum se hned rozléval do šíře, hned se uzavíral, jakmile tisíce lidských hlasů a zvuků, pro mne cizích, ale pro ně srozumitelných, přiškrtil nejbližší tunel této cesty do neznáma. V pozadí, na vzdálenějších plánech, neustále probodávaly vzduch létající pásy kdovíjakých dopravních prostředků, možná letadel — protože se někdy pohybovaly šikmo vzhůru nebo dolů a zavrtávaly se do prostoru, takže jsem mimoděk očekával strašlivý náraz. Nebylo totiž vidět žádné koleje ani lana, snad to byly visuté dráhy. Když byly tyto rozmazané uragány rychlosti — třeba jen na chvilku — přerušeny, majestátně se za nimi vynořovaly pomalé, obrovské plošiny plné lidí, jako létající přístavy, které se pohybovaly různými směry, míjely se, stoupaly, a v důsledku perspektivního zkreslení jako by se pronikaly. Bylo těžké zachytit se pohledem na něčem nehybném. Celá architektura kolem mne jako by se skládala pouze z pohybu a změny. Vždyť dokonce i to, co jsem původně považoval za křídlatý strop, byla pouze patra vznášející se ve vzduchu, která nyní ustoupila jiným, ještě vyšším. Najednou, přefiltrován sklovinou stropů a těch tajuplných sloupů, odražen od stříbrných ploch, pronikl do všech částí členitého prostoru, do nitra propustí, jež jsme míjeli, do lidských tváří — těžký purpurový přísvit, jako kdyby někde v dálce, v srdci mnohamílové stavby, zahořel atomový oheň. Zšedla zeleň neonů, které bez ustání vyskakovaly, mléko parabolických přípor zrůžovělo. Něco jako předzvěst katastrofy viselo v tom vzduchu, prosyceném znenadání rudou barvou, tak jsem to aspoň cítil, ale nikdo nevěnoval této změně nejmenší pozornost, a já sám bych nebyl dovedl říci, kdy záře pohasla.