Na okrajích našeho chodníku se objevila vířící zelená kola, jako neonové obruče vznášející se v povětří. Pak část lidí přestoupila na výstupek jiného chodníku nebo plošiny, která se k nám přiblížila. Zjistil jsem, že se dá přes zelené čáry těchto světel beztrestně projít, jako by byly nehmotné.

Nějakou dobu jsem se nechal tak trpně unášet bílým chodníkem, až mi napadlo, že už jsem možná z nádraží venku a že ten fantastický obraz zprohýbané skloviny, stále jakoby připravené vzlétnout, že je vlastně již město, a mé rodiště, které jsem před lety opustil, existuje již pouze v mé paměti. — Dotkl jsem se paže muže v kožichu, který se svou společnicí stále ještě cestoval na stejném pohyblivém pásu.

„Promiňte,“ oslovil jsem ho, „kde to vlastně jsme?“ Podívali se na mne oba. Na jejich tvářích, když ke mně vzhlédli, zračil se údiv. Doufal jsem skrytě, že se divili jen mému vzrůstu.

„Na polyduktu,“ řekl muž. „Jaký máte styk?“ Nerozuměl jsem mu. „Jsme… je… ještě na nádraží?“

„Samozřejmě,“ odpověděl trochu rozpačitě. „A… kde je vnitřní kruh?“

„Ten jste již ztratil. Musíte dablovat.“

„Lepší bude rast z Meridu,“ vmísila se do hovoru žena. Zdálo se mi, že všechny oči na jejích šatech se na mne upřené dívají s úžasem plným podezíravosti. „Rast…?“ opakoval jsem bezradně. „Podívejte se, tam,“ ukázala přes blížící se zelený kruh, na prázdnou vyvýšeninu s černostříbrnými stěnami, pruhovanými jako trup groteskně pomalovaného, na bok překoceného korábu. Poděkoval jsem a sestoupil z chodníku, bezpochyby na nesprávném místě, protože mi rychlost div nepodrazila nohy. Rovnováhu jsem sice chytil, ale tak to se mnou zatočilo, že jsem nevěděl, na kterou stranu mám jít. Uvažoval jsem, co dělat, ale za tu dobu se místo, kde jsem měl přestupovat, značně vzdálilo od toho černě stříbrného pahorku, který mi žena ukázala, takže jsem jej nemohl najít.