Protože většina lidí vedle mě přecházela na šikmou plošinu pohybující se vzhůru, udělal jsem totéž. Až na ní jsem zpozoroval obrovský, ve vzduchu nehybně planoucí nápis: DUKT CENTR — zbytek písmen se vymykal pohledu, tak byla obrovská. Bez hluku mě to vyneslo na perón snad kilometrový, od něhož právě startoval vřetenovitý letoun a ukazoval při vzletu své dno proděravělé světly. Není ostatně vyloučeno, že právě tento velrybí útvar byl nástupištěm a já jsem se octl na tom „rastu“ — ale neměl jsem se koho zeptat, protože kolem dokola bylo prázdno. Jistě jsem zabloudil. Část mého „nástupiště“ byla zastavěna zploštělými budovami bez frontálních stěn. Když jsem přistoupil blíže, uviděl jsem jakési slabě osvětlené, nízké boxy, v nichž ležely v řadách černé stroje. Považoval jsem je za auta. Avšak jakmile dva nejbližší, proudnicové jako velké kapky, vyklouzly, dříve než jsem stačil ustoupit, a projely kolem mne dosahujíce v mžiku vysoké rychlosti, zahlédl jsem, než zmizely v perspektivě parabolických šikmých ploch, že nemají kola, okna ani dveře. Ať to jsou auta nebo ne, napadlo mi, toto rozhodně bude nějaké parkoviště. Třeba zrovna těch „rastů“? Uznal jsem, že bude nejlepší, když počkám, až někdo přijde, a já se s ním svezu, nebo alespoň se něco dozvím. Avšak mé nástupiště, stoupající lehce jako křídlo neskutečného letounu, dále zůstávalo prázdné, pouze černé stroje vyjížděly jednotlivě nebo ve skupinách ze svých kovových nor a hnaly se všechny jedním směrem. Sestoupil jsem k samému okraji nástupiště, až se opět projevila ta neviditelná, pružná síla, která zaručovala bezpečnost. Perón skutečné visel ve vzduchu ničím nepodepřen. Když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem mnoho podobných perónů, stejně nehlučně plynoucích v prostoru, se zhasnutými hlavními světly; ta hořela u ostatních, tam, kde přistávala letadla. Nebyly to však rakety, ba ani lodi, jako ta, která mě přivezla z Luny. Dlouho jsem stál a díval se. Konečně na pozadí jakýchsi dalších hal — nevěděl jsem ani, je-li to zrcadlový odraz oné haly nebo skutečnost — zpozoroval jsem ohnivá písmena, rovnoměrně se pohybující ve vzduchu SOAMO. SOAMO SOAMO, pauza, modrý záblesk a NEONAX NEONAX NEONAX. Byly to možná názvy nádraží, možná nabízených výrobků, nic mi neříkaly.