Astrogátor otevřel dveře a odešel. Rohan ještě na okamžik zahlédl jeho profil ve slabém světle výtahu, který sjel nehlučně dolů. Podíval se na stupnici ukazatele pole. Nula. Vlastně se mělo začít fotogrammetrií, pomyslel si. Kroužit kolem planety tak dlouho, až budeme mít kompletní soubor snímků. Snad bychom tímto způsobem něco objevili. Pozorování pouhým okem z oběžné dráhy nemá valnou cenu; kontinent není moře a všichni pozorovatelé nemají postřeh námořníka ve strážním koši. Jiná věc je, že kompletní soubor snímků můžeme získat za měsíc nebo jen o málo dřív.

Výtah se vrátil. Rohan nasedl a sjel do šesté sekce. Velká chodba před tlakovou komorou byla plná lidí, kteří tu vlastně neměli co dělat, tím spíš, že signály ohlašující oběd se opakovaly už asi čtvrt hodiny. Rozestupovali se před ním.

„Jordan a Blank. Půjdete se mnou ven.“

„Těžké skafandry, navigátore?“

„Ne. Pouze kyslíkové masky. A jeden robot. Nejlépe některý z arktanů, aby nám neuvázl v tom proklatém písku. Co tu vlastně všichni stojíte? Nemáte hlad?“

„Rádi bychom ven…“

„Aspoň na chviličku…“

Zvedl se šum hlasů.

„Jen klid, chlapci. Na výlety také dojde. Teď máme třetí stupeň.“ Rozcházeli se neochotně. Současně se ze šachty nákladního výtahu vynořil jeřáb s robotem, který o hlavu převyšoval nejurostlejší lidi. Jordan a Blank, už s kyslíkovými přístroji, se vraceli na elektrickém vozíku — zahlédl je, když se opíral o zábradlí chodby, která se po přistání změnila ve svislou šachtu. Cítil nad sebou i pod sebou rozsáhlé vrstvy kovu, kdesi dole pracovaly pomalé transportéry, slyšel slabý šumot hydraulického rozvodu. Z hloubky čtyřicetimetrové šachty rovnoměrně vanul z klimatizátorů strojovny studený filtrovaný vzduch.

Dva lidé z obsluhy jim otevřeli dveře komory. Rohan si automaticky upravil popruhy a zkontroloval, jak přiléhá maska. Jordan a Blank vstoupili za ním; potom plech těžce zaskřípal pod váhou robota.