„Prospěje jim malý výbrus a profouknutí,“ prohlásil. Teprve potom si všiml obrovského stínu, který koráb vrhal. Jako široká cesta se táhl přes duny osvětlené zapadajícím sluncem. V pravidelnosti písečných vln byl zvláštní klid. Jejich úpatí zaléval modrý stín, vrcholky růžověly v soumraku a tato teplá, jemná červeň mu připomněla barvy, které kdysi viděl v obrázkové knize pro děti. Tak byla neskutečná. Pomalu přenášel pohled z vlny na vlnu a nalézal přitom pokaždé jiný odstín broskvové barvy. Písečné vlny přerušovaly černé stíny, které se v dálce měnily v šedavou žluť, obklopenou hrozivě čnějícími sopečnými útesy. Tak stál a jen se díval, zatímco jeho lidé beze spěchu, pohyby zautomatizovanými dlouholetým výcvikem, prováděli základní měření, odebírali do malých kontejnerů vzorky vzduchu a písku, měřili radioaktivitu půdy přenosnou sondou, jejíž vrtnou věž přidržoval arktan. Rohan si jich nevšímal: Maska kryla pouze nos a ústa, oči a celou hlavu měl volné, poněvadž sňal měkkou ochrannou přílbu. Cítil vítr ve vlasech a na tváři lechtání jemných zrníček písku, který padal za okraj masky.