A doktor Smith nenašel dost odvahy, aby ve zprávě, kterou nakonec sestavil, řekl celou pravdu. Nezmínil se o otvorechv laboratoři, nemluvě o tom, že otvor nejblíže místu, kde stál kelímek, byl stěží viditelný, ten na druhé straně termostatu o poznání větší a tím ve zdi, který se nacházel v trojnásobné vzdálenosti, by se dal prostrčit hřebík.

Paprsek, letící po přímkové dráze, mohl putovat ještě několik mil, než se v důsledku zakřivení zemského povrchu vzdálí od něho natolik, že nezpůsobí žádné škody, a v té době bude mít asi tři metry v průměru. Pak se bezcílně vyzáří do kosmu, rozptýlí a zeslábne jako prapodivný kaz v kosmické struktuře.

Nikdy se s touto bláznivou představou nikomu nesvěřil.

Nikdy nikomu neřekl, že si příštího dne, kdy byl ještě na ošetřovně, nechal přinést ranní noviny a pozorně pročetl všechny sloupky.

Jenže ve velkém městě zmizí spousta lidí beze stopy každý den. A nikdo nepřiběhl na policii a hystericky a nesouvisle nevyprávěl o tom, jak mu před očima zmizel člověk (nebo půlka?). Aspoň žádný takový případ nebyl zaznamenán.

Doktor Smith se nakonec přinutil zapomenout.

Josephu Schwartzovi se to přihodilo mezi dvěma kroky. Zvedl pravou nohu, aby překročil hadrovou panenku, a na okamžik pocítil závrať — jako by ho na pouhý zlomek sekundy zvedl nějaký vír a obrátil naruby. Když pravou nohou opět došlápl, zalapal po dechu a pocítil, jak se mu podlamují kolena sklouzává do trávy.

Dlouho čekal se zavřenýma očima — a pak je otevřel.

Byla to pravda! Tam, kde předtím kráčel po betonu, teď seděl v trávě.

Domy zmizely! Bílé domy, každý s vlastním trávníkem, které tu dříve krčily v jedné řadě za druhou, ty všechny zmizely!

A to, v čem seděl, nebyla tráva trávníku, ale tráva přerostlá, neudržovaná, a kolem byly stromy, spousta stromů, a na obzoru ještě víc.V tu chvíli se dostavil nejhorší otřes, neboť některé listy na stromech měly červenohnědý odstín a jeden takový list, který vzal do dlaně, byl křehký, mrtvý. I jako městský člověk poznal že je podzim.