Malý muž v pracovním plášti umazaném od sádry se tázavě usmál.

„Řekněte mi, prosím vás, jak se dostanu do Proninova ateliéru?“ zeptal se Girin. Úsměv z tváře maličkého muže zmizel a jeho společník, neoholený muž s brýlemi a v černém obnošeném svrchníku, se zamračil.

„Pronin? Víte, ten přece…,“ zahuhňal muž v plášti.

„Vím všecko,“ přerušil ho Girin, „ale musím najít jeho ateliér.“

„Jeho ateliér je obsazen jiným sochařem…, mnou,“ odpověděl muž ve svrchníku.

„A dávno?“

„Desátý rok!“

„A co se stalo s Proninovými sochami, s jeho nedokončenými skicami?“

„Nedalo se nic dělat, vyhodili je na chodbu. Mysleli, že si je vezme někdo z příbuzných, ale příbuzné zřejmě nemá, nebo se o to nezajímají.“

„Vy jste také sochař, a mluvíte o tom tak klidně. To je přece barbarství!“

„Ale prosím vás! Co s tím? Kam to dát? Když jsem se vrátil, taky jsem našel svoje věci tam!“ Sochař ukázal na dvůr, na kterém se kupily trosky soch jako pomník nesplněných nadějí.

„Ostatně,“ pokračoval sochař, „u Pronina nebylo skoro nic, jenom desítka malých skic. Před válkou pracoval na jediné soše…“

„Ano, ano, a kde je ta socha?“ zneklidněl Girin.

„Tady.“

„Kde tady?“

„Kde by měla být? Tam, na konci chodby. Zachovala se, nezatopili s ní za blokády…“

„Nezatopili?“ Ani ovládající se Girin nemohl zatajit své pobouření.

„Máte tušení, co to byla blokáda?“ „Děkuju, všecko je mi jasné. Když dovolíte, podívám se na tu sochu. Mějte se dobře.“

Girin vykročil do chodby, zvedl baterku, a hned uviděl u stěny mezi okny za posledními dveřmi velikou dřevěnou sochu, o polovinu větší než člověk. Obklopena všemožným haraburdím ostře se odrážela živou tkání dřeva uprostřed bílé slepoty sádry. Dřevo popraskalo, hluboké tmavé trhliny brázdily ruku sochy a tvář zprava, rozťaly po celé délce levý bok a levou kyčli, pokryly drobnými podélnými čárami celou postavu. Girin namířil lampičku na tvář sochy. Je to ona, Anna! Hustý tmavý prach pokrýval hlavu a ramena sochy, jako znamení žalu, a její nezahalená nahota byla tak bezbranná zde, v chladném koutě chodby, že se Girinovi sevřelo srdce, jako v těch dávno uplynulých letech, kdy bezbrannost živé a mladé Anny vzbuzovala jeho ustavičný neklid.