„Opravdu? Jistě mi můžete říci, oč jde.“

Rjabuškinovi se do vysvětlování nechtělo, ale couvnout už nemohl.

„Máte prý jeden takový hříšek, ale co povídám, pořádný hřích, za který vás mohli případně i zbavit lékařského diplomu … Léčil jste jednoho nemocného, jako by měl rakovinu, ale ve skutečnosti jste ho otrávil anestetickými prostředky, rakovinu neměl, a vy jste mu napařil takovou dávku, že nemocný zemřel. Já vím, před komisí jste se obhájil, ale to víte, řeči jste zarazit nemohl.“

„Ano, máte pravdu, a pro někoho jsou řeči víc než fakta,“ odpověděl dopálený Girin a vstal. Také Rjabuškin vstal a vyhýbal se jeho pohledu.

„Výzvu, kterou vám poslali, zrušíme,“ křikl profesor za odcházejícím Girinem.

„To udělám sám. Sbohem.“

A Girin se vydal od náměstka ředitele ústavu rovnou na ministerstvo.

„Těžko se mohu vrátit. Odvolali mě z práce, demobilizovali mě pro vědeckou práci… Ale mohu přijmout jakékoli místo jinde, když se nehodím pro Moskvu,“ řekl vedoucímu osobního oddělení ministerstva.

„Kdo vám řekl, že se nehodíte? Rjabuškin?“

„Nejen on. Copak se nevykrucovali v Peňkovově ústavu? No a Rjabuškin taky, když jsem odmítl pracovat v jeho laboratoři.“

„Ano, ano. Ale nejsou poslední instance. My vám najdeme dobrou práci. Hned zavolám našeho poradce profesora Medveděva, snad ho znáte? „Slyšel jsem o něm.“

„Vítám vás,“ pozdravil ho čiperný a hubený profesor, jehož zjev se ani dost málo neshodoval s jeho jménem. Girina znal, a proto brzy přešel rovnou k věci.

„Vy jste stejně jako já neuropatolog a vaše články o psy-chofyziologii znám. Jistě se jí také teď zabýváte?“

„Po válce ještě víc. Ale…”

„Teď je jiná doba. Ted není rok sedmatřicátý, ani sedmačtyřicátý, ale jedenašedesátý.“

„To je pravda, ale setrvačnost je dosud příliš veliká. A za mnou se vleče špatná pověst, jak mi připomněl Rjabuškin. Odkud to všecko ví? Já jsem ovšem vyprávěl kolegům o své práci. Jistě vám někdo považoval za nutné o tom napsat.“