Miss Kingmanová se ohlédla. Před ní stál kapitán, který do okruhu svých povinností řadil i vlídnou pozornost k „nejdražším“ pasažérům. „Děkuji vám, mister.“

„Brown.“

„Mister Brown, výborně. Zastavíme v Marseille?“

„New York je první zastávka. Ostatně, možná že se několik hodin zdržíme v Gibraltaru. Chtěla jste navštívit Marseille?“

„Ó ne,“ spěšně a s určitým strachem pronesla mladá dáma. „Evropa se mi k smrti zprotivila.“ Chvíli mlčela a pak se zeptala: „Řekněte mi, kapitáne, na našem parníku. je zločinec?“

„Jaký zločinec?“

„Nějaký vězeň.“

„Možná že je jich dokonce několik. To je obvyklá věc. Vždyť tihle lidé mají ve zvyku upláchnout před evropskou spravedlností do Ameriky a před americkou zase do Evropy. Ale detektivové je vyslídí a dopravují zbloudilé ovečky do vlasti. Jejich přítomnost na parníku není nijak nebezpečná, můžete být docela klidná. Přivádějí je bez pout jen proto, aby neupoutávali pozornost veřejnosti. Ale v kajutě jim okamžitě navlékají na ruce železa a přikovají je k lůžkům. „To je děsné!“ zvolala miss Kingmanová. Kapitán pokrčil rameny.

Je to strašné, že přikovávají lidi na řetěz jako divou zvěř — uvažoval kapitán, i když pokládal takové opatření za rozumné. Je to strašné, že ten mladý člověk, který se tak málo podobá zločinci a ničím se neliší od lidí její vrstvy, bude celou cestu sedět přikován v dusné kabině. To byla podvědomá myšlenka, která tak vzrušovala miss Kingmanovou.

Vtáhla do sebe silně kouř z cigarety a pohroužila se v mlčení. Kapitán odešel nepozorovaně. Čerstvý mořský vítr si pohrával koncem bílé hedvábné šerpy a čechral dívce kaštanové kadeře. Až sem, několik mil od přístavu, zalétala vůně magnólií, jako poslední pozdrav janovského břehu. Obrovský parník neúnavně rozřezával modrý povrch a nechával za sebou dlouhou zčeřenou stopu. Ale stehy vln spěchaly zacelit, brázdu, která se vytvořila na stříbřité mořské hladině.