„Mlčte!“ vykřikl. „Vy se opovažujete nabízet mi úplatek? Myslíte, že jsem za peníze schopen zradit člověka?“ Po těch slovech se na Sleytona vrhl. Sleyton úder odrazil a zapískal. Dveře se rozletěly a na Gatlinga se vyřítilo deset různorodých otrhanců, Sleytonova tělesná stráž. Gatling je odhazoval na všechny strany, ale byl to nerovný boj. Za několik minut ho pevně svázali.

„Hoďte ho do temné cely! Mimochodem, dejte pod zámek i Simpkinse!“ A když Gatlinga odvedli, zeptal se Sleyton sluhy, je-li všechno připraveno k volbě ženicha.

„Výborně! Tak tedy dnes, v devět večer!“

Velký sál společenské kajuty byl slavnostně okrášlen. Na střechách hýřily barvami vlajky všech národností, sebrané ze ztroskotaných lodí, i kusy květované látky. Napříč i podél celé místnosti se táhly girlandy z vodních řas. Rasy na vzduchu sice rychle hnědly a vypadaly dost žalostně, ale co dělat, jiná zeleň nebyla. Zato na stolech se pyšnilo několik kytic velkých bílých květů, podobných leknínům. Různobarevné lampy, zavěšené u stropu, doplňovaly výzdobu. Stůl pokrývala studená jídla, víno, a objevily se dokonce i láhve šampaňského.

Obyvatelé ostrůvku od samého rána doslova nevěděli, kde jim hlava stojí.

K večeři by v nich nikdo nepoznal ubohé trhany. Každý z nich měl někde v tajné truhle schovaný slušný oblek. Ještě nikdy se tak pozorně neholili a nečesali s takovou péčí vlasy, odvyklé už kartáči a hřebenu; dosud nikdy nespotřebovali tolik mýdla a nikdy se tak dlouho nepozorovali ve střepech zrcadel.

Střípky odrážely lesknoucí se tvář černocha, úzké oči žlutého Číňana, prosolenou a vichry ošlehanou tvář starého mořského vlka i jasně rudý obličej Indiána, s důmyslnými ozdobami v uších. Ale všichni — staří, mladí, bílí i černí uvažovali stejně: — Opravdu, nevypadám tak špatně! Třeba se mi to podaří! Kdo se vyzná v rozmarném ženském srdci?