„Copak tohle vás neuklidňuje?“ zeptal se Gatling posměšně a ukázal na řetěz, jímž byl připoután.

„Nemůžu přece zůstat s vámi, čert aby to vzal.“

„Krátce řečeno, chcete zachránit sebe, mne, i těch deset tisíc dolarů, které vám slíbili, když mě dostanete? Plně chápu vaši obtížnou situaci, ale nemohu vám nijak pomoci.“

„Můžete, můžete. Poslyšte, můj milý.“ detektivův hlas začal být úlisný. Simpkins se celý nahrbil jako žebrák prosící o almužnu. „Dejte mi slovo, dejte mi jenom slovo, že mi na břehu neutečete, a já v tu ránu odemknu řetěz a sejmu vám ho s ruky. Jen mi dejte slovo. Věřím vám.“

„Děkuji za důvěru. Ale žádné slovo vám nedám. Ostatně ne, uteču při první příležitosti. To vám mohu slíbit.“

„Ó…! Viděl kdo takového.? Ale co když vás tu nechám, paličáku?“ a aniž čekal na odpověď, Simpkins se vrhl ke dveřím. Motal se, padal a zase vstával, až se po příkrém schodišti vyhrabal na palubu, jasně osvětlenou obloukovými lampami. Okamžitě ho zalila dešťová clona, rozstřikovaná prudkým vichrem. Simpkins se rozhlédl po palubě a zjistil, že kázeň, která tu panovala ještě před několika minutami, padla jako lehká přehrada pod zběsilým náporem primitivního živočišného instinktu, jemuž se říká pud sebezáchovy. Vybraně oblečení muži, kteří ještě včera galantně prokazovali dámám drobné úsluhy, teď dupali po jejich tělech a pěstmi si probíjeli cestu ke člunům. Vítězil silnější. Hlas sirény se mísil s nelidským řevem pominutého stáda dvounožců. Tu a tam bylo vidět rozdrcená těla, kusy mrtvol a cáry šatů.

Simpkins ztratil hlavu, horký nával krve mu zalil mozek. Byl okamžik, kdy se sám chystal vrhnout do rvačky. Ale myšlenka na deset tisíc dolarů mu i v této chvíli bleskla hlavou a zadržela ho. Skočil střemhlav se schodiště, vletěl do kajuty, upadl, skutálel se ke dveřím, po čtyřech dolezl k lůžkům a mlčky, třesoucíma rukama začal odemykat řetěz. „Nahoru!“ detektiv pustil Gatlinga napřed a dal se v patách za ním. Když se dostali na palubu, zařval Simpkins v bezmocné zuřivosti — byla prázdná. Na obrovských vlnách, v záři světel se míhaly poslední čluny, přeplněné lidmi. Nebylo ani pomyšlení, že by k nim člověk doplaval. Okraje člunů byly posety rukama tonoucích. Rány noži, údery vesel, kulky z revolverů se sypaly na hlavy nešťastníků a vlny je pohlcovaly. „Všechno kvůli vám!“ zakřičel Simpkins a šermoval Gatlingovi pěstí před nosem.