Šachy se rozkutálely. Simpkins upadl na zem. Gatlinga zadržel řetěz, ale bolestivě mu trhl rukou v zápěstí, kde měl „náramek.“

Tajný zaláteřil a posadil se na podlaze.

„Zde je to jistější. Víte, Gatlingu, není mi dobře. nejspíš. mořská nemoc. Ještě nikdy jsem nezažil tak ďábelské houpání. Lehnu si. Ale. neutečete, když mi bude zle?“

„Určitě,“ odpověděl mladý muž. „Přervu řetěz a uteču. vrhnu se do vln. Dávám přednost společnosti žraloků.“

„Žertujete, Gatlingu,“ Simpkins se doplazil k posteli a s hekáním ulehl. Ale nestačil se ani natáhnout, když ho vyhodil z postele strašlivý náraz, který otřásl celým parníkem. Kdesi to praskalo, zvonilo, šumělo, houkalo. Shora sem zaléhal křik a dusot nohou, a náhle celý ten povyk přehlušila poplašná siréna, svolávající všechny cestující na palubu. Simpkins se přidržoval stěn, a přemáhaje slabost a únavu, zamířil ke dveřím. Byl k smrti poděšený, ale snažil se to před svým společníkem skrýt.

„Gatlingu! Něco se tam stalo. Jdu se podívat. Odpusťte, musím vás zamknout,“ vykřikoval.

Mladík vrhl na detektiva pohrdavý pohled a neodpověděl. Parník se dál zmítal na vlnách, bylo už zjevné, že jeho příď klesá. Za několik minut se ve dveřích objevil Simpkins. S pláštěnky mu stékaly proudy vody. Tvář měl zkřivenu hrůzou, kterou se už nesnažil zakrýt. „Katastrofa. Potápíme se. Parník dostal trhlinu. Nikdo zatím nic přesného neví. Připravují čluny. Je nařízeno obléknout záchranné pásy. Ale do člunů ještě nikoho nepouštějí. Říkají, že loď má nějaké vodotěsné přepážky, možná že se ani nepotopíme, jestli tam udělají něco. čertvíco. Cestující se rvou s námořníky, kteří je odhánějí od člunů. Ale já, co já mám dělat?“ zakřičel a vrhl na Gatlinga pohled, jako by on zavinil celé to neštěstí. „Co tedy poroučíte, abych dělal já? Mám se zachránit a sledovat vás? Můžeme se dostat do různých člunů a vy pak třeba utečete.“