„Jakým právem jste začal o mně rozhodovat?“ vrčel tajný, ale následoval Gatlinga. „Nezapomínejte, že jste — trestanec, podle zákona vám mohu kdykoliv nasadit želízka a zbavit vás svobody.“ Gatling přistoupil těsně k Simpkinsovi a klidně, leč s důrazem řekl: „Poslyšte, Simpkinsi, jestli nepřestanete žvanit hlouposti, chytím vás za límec, takhle, a hodím vás přes palubu jako slepé kotě i s vaší automatickou pistolí, která mě omrzela právě tak jako vy. Rozumíte? Schovejte okamžitě svou bouchačku do kapsy a pojďte za mnou! Musíme připravit pro slečnu snídani a najít lahvičku dobrého vína.“
„To je hrůza! Chcete ze mne udělat komornou a kuchařku? Čistit jí střevíce a podávat jehlice?“
„Chci, abyste míň žvanil a více dělal. Nu tak, hněte sebou!“
Vodní poušť
„Řekněte, mister Gatlingu, jak to, že se loď nepotopila?“ ptala se miss Kingmanová, když spolu seděli na palubě v záři ranního slunce. Kolkolem, kam oko dohlédlo, prostírala se hladina oceánu jako smaragdová poušť.
„Dnešní zaoceánské parníky jsou opatřeny vnitřními přepážkami nebo stěnami,“ odpověděl Gatling. „Při trhlinách voda zatopí jen část parníku a dál neproniká. A není-li zkáza příliš rozsáhlá, parník se může udržet nad vodou i s velkými trhlinami.“
„Ale proč tedy cestující parník opustili?“
„Nikdo nemohl říci, zda loď vydrží, bude-li schopna udržet se nad hladinou. Pohleďte, kýl se potopil, záď vystoupila tak, že jsou vidět lopatky šroubů. Paluba je tak nakloněná, že svírá s hladinou oceánu skoro třicetistupňový úhel. Po takovém svahu se nechodí zrovna pohodlně, ale je to pořád lepší, než sebou plácat ve vodě. Vyvázli jsme ještě lacino. Na parníku jsou ohromné zásoby jídla a vody. A jestli nás to nezaneslo příliš daleko od zámořských cest, můžeme brzy potkat nějakou loď, která nás vezme na palubu.“