Ale čas ubíhal a blankytná poušť zůstávala pořád stejně mrtvá. Simpkins div si oči nevykoukal, jak zíral do mořské dálky. Přešlo mnoho jednotvárných dnů.

Viviana se brzy vpravila do role hospodyně. Starala se o kuchyni, prala prádlo, udržovala pořádek v jídelně i v malém útulném „salónu“, kde všichni tři rádi trávili večery před spaním.

Obtížná otázka, jak si počínat ve společnosti, která jí byla cizí, vyřešila se sama sebou. K Simpkinsovi se chovala s dobrosrdečnou ironií, s Gatlingem navázali prosté přátelské vztahy. Navíc ji zajímal Gatlingův tajemný osud i jeho záhadná povaha. Nejen že se z taktu nikdy nezeptali na jeho minulost, ale nedovolila ani Simpkinsovi, aby o tom hovořil, přestože se za Gatlingovy nepřítomnosti často pokoušel vyprávět o jeho strašném zločinu.

Rádi spolu besedovali za večerů při západu slunce, když skončili práci na svém malém hospodářství. Simpkins trčel ve věži pro strážného a pátral po kouři parníku, který mu měl zvěstovat spásu, profesionální slávu a slíbenou odměnu.

Z rozhovorů se miss Kingmanová mohla přesvědčit, že její společník je vzdělaný, taktní a dobře vychovaný muž. A bylo zřejmé, že i Gatlinga velmi těšily besedy s vtipnou dívkou. Vzpomínala na své cesty po Evropě a rozesmála ho vždycky přesnými charakteristikami všeho, co viděla.

„Švýcarsko? Horská pastva turistů. Sama jsem sjezdila celý svět, ale nenávidím tyhle dvounohé přežvýkavce s Průvodcem místo oháňky. Očima úplně rozžvýkali všechny krásy přírody. Vesuv? Takový mrňous, co hulí mizernou cigaretu a tváří se důležitě. Neviděl jste horské hřebeny Colorada? Ches Piek, Longs Piek, Arancho Piek — to jsou hory! A to nemluvím o takových obrech jako je Mount Everest, vysoký osm tisíc osm set metrů. Ve srovnání s ním je Vesuv štěně.

Benátky? Tam mohou žít leda žáby. Gondoliér mě vezl hlavním kanálem, snažil se mi ukázat město z nejlepší stránky, všechny paláce, sochy a ostatní krásy, které zezelenaly od vlhka i od pohledů všetečných Angličanek.