„Co na tom? Máme nářadí, můžeme vykopat tunel.“

„A nákladní?“ řekl Kybernetik.

„Zaplavený,“ vysvětlil Inženýr lakonicky. „Podíval jsem se do kontrolní šachty. Jistě praskla některá z hlavních nádrží, je tam nejmíň dva metry vody. Pravděpodobně radioaktivní…“

„Jak to víš?“

„Vím, že je to vždycky tak. Jako první praskne chlazení reaktoru, to nevíš? Ten nákladní východ pusť radši z hlavy. Musíme vylézt tudy, jestli…“

„Vykopáme tunel,“ opakoval Koordinátor tiše.

„Teoreticky je to možné,“ souhlasil s ním nečekaně Inženýr. Umlkli. Bylo slyšet kroky čím dál bližší, v chodbě pod nimi se rozsvětlilo, zavřeli oslněné oči.

„Šunka, suchary, jazyk, nebo co to je v tamhleté konzervě. Všecko z železných zásob! Tady je čokoláda a tady termosky.“

„Podejte to nahoru!“, obrátil se Doktor na ostatní, zatímco se drápal na závěr., Svítil jim baterkou, když vystupovali do komory a skládali konzervy. Přinesli také aluminiové talíře.

Při světle baterky mlčky jedli.

„Termosky jsou celé?“ podivil se najednou Kybernetik. Naléval si do pohárku kávu.

„Je to sice zvláštní, ale jsou. S konzervami to není horší. Ale mrazírna, lednička, sporáky a malý syntetizátor, sterilizační aparatura, vodní filtry — všecko je na padrť.“

„Sterilizační aparatura taky?“ řekl znepokojeně Kybernetik.

„Taky. Třeba by se dala opravit, kdyby bylo čím. Ale to je bludný kruh, abychom uvedli do chodu i ten nejprostší opravářský poloautomat, potřebujeme proud, abychom měli proud, musíme opravit agregát, a na to zase potřebujeme poloautomat.“

„Uradili jste se zatím, mistři techniky? Tak co? Kde září paprsek naděje?“ zeptal se Doktor, který si tlustě mazal suchary máslem a kladl nahoru plátky šunky. Nečekaje na odpověď pokračoval:

„Jako kluk jsem o astronautice přečetl myslím více knížek, než váží celá ta naše nebožka dohromady, a přesto jsem nenašel ani jediný příběh, žádnou historku, ba ani anekdotu o něčem podobném tomu, co potkalo nás. Proč — to nepochopím!“