„Protože to není zábavné,“ vysvětlil Kybernetik s úmyslem ho popíchnout.

„Ano, to je něco nového, meziplanetární Robinson,“ řekl Doktor. Zašrouboval termosku. „Až se vrátím, pokusím se to popsat, nakolik mi talent dovolí.“

Nastalo hluboké ticho. Sbírali konzervy, až Fyzik přišel na nápad, aby je schovali do skříně na skafandry. Ustoupili tedy ke stěně, protože jinak se dveře v podlaze nedaly otevřít.

„Víte co, slyšeli jsme jakési podivné zvuky, když jsme se hrabali v zásobárně, řekl Chemik.

„Jaké zvuky?“

„Takové — pískání a praskání, jako kdyby nás něco drtilo.“

„Myslíš, že se na nás zřítila celá skála?“ zeptal se Kybernetik.

„To je něco docela jiného,“ vpadl Inženýr. „Při vniknutí do atmosféry se vnější plášť rozpálil na neobyčejně vysokou teplotu, na špičce se možná dokonce roztavil, a teď části konstrukce chladnou, smršťují se, na různých místech vzniká vnitřní napětí a odtud ty zvuky — pst, i teď je to slyšet, dejte pozor…“

Umlkli. Baterka, položená na plochém kruhu nad vchodem osvětlovala pouze tváře. Uvnitř rakety zazněl táhlý hvizd, několik krátkých slábnoucích praskavých zvuků a bylo ticho.

„Třeba je to nějaký automat? „řekl Kybernetik s nadějí v hlase.

„Viděls přece sám.“

„Ano, ale nepodívali jsme se do rezervních výklenků.“

Kybernetik se naklonil do tmavé chodby, stoje na samém okraji záklopky, a vykřikl.

„Rezervní automaty!!“

V uzavřeném prostoru hlas zaburácel. Odpovědělo ticho.

„Pojď sem, prozkoumáme řádně východ,“ řekl Inženýr. Klekl před mírně prohloubenou desku, přiblížil oči k obrubě, osvětloval ji centimetr po centimetru. Přejížděl tak skvrnou světla podél těsnění, které bylo rozpukáno drobounkou. síťkou trhlinek.