Nech toho!“ vykřikl ostře Koordinátor. „Nebudeme přece tady stát do rána. Pro nástroje, hoši, musíme se vykopat.“

Chemik se sehnul a zvedl těžký upěchovaný kus hlíny z hromady, která vyrostla před vchodem, V oválném otvoru trčela hlína, tu a tam mastně se lesknoucí, černavé úlomky se kutálely po stěnách sutiska až do chodby.

Ustoupili od něho, protože na plošince už nebylo ani tolik místa, aby se mohli posadit. Koordinátor a Inženýr seskočili dolů jako poslední.

„Jak hluboko jsme se asi tak zabořili?“ zeptal se Koordinátor polohlasně Inženýra. Šli chodbou vedle sebe. Daleko před nimi zářila rychle se pohybující skvrna světla. Inženýr dal reflektor Chemikovi.

„Jak hluboko… To záleží na příliš mnoha činitelích. Tagerssen se zarazil do země na osmdesát metrů…“

„Ano, ale co zbylo z něho a z rakety!“

„A ta sonda z Měsíce? Štolu museli vysekávat ve skále, aby ji vyhrabali — ve skále!“

„Na Měsíci je pemza…“

„Jak můžeme vědět, co je tady?“

„Viděls přece, vypadá to na slín.“

„Zrovna u vchodu, ale dál?“

S nástroji to bylo velice špatné. Letadlo, jako všechny rakety pro dálné lety, mělo na palubě dvě série automatů a na dálku řízených poloautomatů, i pro povrchové zemní práce, jaké jen mohou vyžadovat různorodé podmínky na planetách. Avšak tyto stroje nefungovaly a bez přívodu proudu nebylo ani pomyšlení, že by je bylo možno spustit. A jediný větší objekt, který měli k dispozici, exkavátor poháněný atomovým mikroreaktorem, také potřeboval elektřinu, aby mohl být uveden do chodu. Ukázalo se, že je nezbytně nutné vyrobit si docela primitivní nástroje, lopaty a krumpáče. Ale i to.narazilo na nesmírné obtíže. Po pěti hodinách dřiny se osádka vracela chodbou k tlakové komoře a nesla tři zploštělé a na konci ohnuté motyky, dvě ocelové tyče a táhla za sebou veliké pláty plechu, které měly sloužit na zajišťování stěn výkopu. Kromě věder bylo na vynášeni hlíny upraveno několik velkých plastikových beden tím, že do nich byly navlečeny ze dvou stran krátké duralové trubice jako nosidla.