Když polévali dveře po desáté, zdálo se jim, že v nich něco slyší — slabounké vrzání. VyrazIli radostný křik. Objevil se Inženýr. Nesl velký reflektor ze skafandru, upevněný popruhy ve výši prsou. Od jeho světla se ihned rozjasnilo. Inženýr hodil na podlahu náruč plastikových desek z navigační kabiny. Začali pečlivě dveře obkládat kousky a úlomky ledu, přitiskovali je plastikem, nafukovacími poduškami, knihami, které zatím přinášel Fyzik, konečně, když už stěží mohli narovnat záda a z ledové hradbičky skoro nic nezbylo, tak rychle tála při doteku s rozpálenou deskou východu, Kybernetik uchopil oběma rukama volantovou matici a pokoušel se jí otočit.

„Počkej, ještě ne!“ vykřikl dopáleně Inženýr, ale kolo se otočilo kupodivu snadno. Všichni vyskočili. Otáčelo se čím dál rychleji. Inženýr uchopil v prostředku rukojeť trojnásobné závory, která přidržovala dveře, a trhl, ozval se zvuk, jako když praská tlustá skleněná deska, vstupní dveře je přimáčkly, napřed lehce, pak uhodily nejblíže stojící, a z tmavého otvoru se s rachotem vyvalila tmavá lavina a po kolena zasypala ty, kdo stáli naproti. Chemik a Koordinátor, kteří stáli nejblíže, byli odhozeni stranou. Dveře přimáčkly Chemika k boční stěně, takže se nemohl hnout, ale nijak mu neublížily. Koordinátor taktak že uskočil v posledním okamžiku, div že neporazil Doktora. Stáli bez hnutí, Doktorova baterka, zasypaná, zhasla, svítil pouze reflektor na Inženýrových prsou.

„Co je to?“ řekl Kybernetik nesvým hlasem. Stál za všemi, poslední; na okraji plošinky.

„Vzorek planety Eden,“ odpověděl Koordinátor. Pomohl Chemikovi vylézt zpod dveří pootevřených na stranu.

„Ano,“ dodal Inženýr, „celý východ je zasypaný, museli jsme se pořádně zapíchnout do země!“

„To je první přistání pod povrchem planety, pravda?“ zeptal se Doktor. Vtom se všichni dali do smíchu, Kybernetik se tak zakuckal, až mu slzy vhrkly do očí.