Po čtyřech hodinách práce byla navigačka po kolena zasypána vynášenou hlínou a tunel byl dlouhý sotva dva metry.

Slín byl upěchovaný, ne, že by byl tvrdý, ale hroty motyk a tyčí v něm vázly a železné násady, které kopáči příliš prudce vyvraceli, se ohýbaly — nejlépe obstála ocelová motyka v rukou Koordinátora.

Inženýr se pořád bá1, zda se strop z hlíny nezačne propadat, a zvlášť pečlivě se staral o vyztužování. K večeru, když umazáni hlínou zasedli k jídlu, tunel, vedoucí od vchodu příkře vzhůru, téměř pod sedmdesátistupňovým úhlem, zavrtal se do hlíny sotva na pět a půl metru.

Inženýr se ještě jednou podíval do kontrolní šachty, kterou se bylo možno dostat do nejnižšího patra, kde, třicet metrů od hlavního vchodu, směrem k zádi, byla v pancéři nákladní vrata, ale uviděl pouze černou hladinu vody — stála výš než včera, nějaká nádrž zřejmě ještě tekla a její obsah sem pomalu prýštil. Voda — zjistil to okamžitě malým geigerem — byla radioaktivní, uzavřel tedy šachtu hermeticky a vrátil se k druhům, nezmiňuje se ani slovem o svém objevu.

„Půjde-li to dobře, dostaneme se ven zítra, půjde-li to hůř — za dva dny,“ prohlásil Kybernetik, když popíjel třetí pohárek kávy z termosky. Všichni mimořádně mnoho pili.

„Jak to víš? „podivil se Inženýr.

„Tak to nějak cítím.“

„Má intuici, která chybí jeho automatům,“ zasmál se Doktor.

Jak den plynul, byl v čím dál lepší náladě. Když ho ostatní vystřídali na předku výkopu, odbíhal do místností rakety, a tak obohatil posádku o dvě magnetoelektrické svítilny, strojek na stříhání vlasů, o vitamínovou čokoládu a celý stoh ručníků. Všichni byli umazáni hlínou, kombinézy měli samou skvrnu a čmouhu, protože nešla elektřina, samozřejmě se ani neholili, ale strojkem na stříhání, který přinesl Doktor, opovrhli. On sám ho ostatně také neužíval.