Celý příští den strávili kopáním tunelu. Navigačka se naplnila hlínou tak vysoko, že bylo čím dál těžší vsypávat ji dveřmi. Přišla řada na knihovnu. Doktor měl v tom směru jisté výhrady, ale Chemik, který nesl nosítka improvizovaná z plechového plátu, bez rozmyšlení vysypal hromady slínu na knihy.

Tunel se otevřel zcela nečekaně. Hlína byla sice od jisté doby čím dál sušší; a jakoby méně kompaktní, ale tento Fyzikův postřeh ostatní nepotvrdili. Slín, který vynášeli do vnitřku rakety, připadal jim pořád stejný. Směna na předku, Inženýr a Koordinátor, převzala právě nástroje, ještě teplé od rukou a zasadila první rány hroudám, vystupujícím z beztvaré stěny, když vtom jedna zmizela a takto vzniklým: otvorem vnikl lehký závan vzduchu. Pocítili ho jako mírný průvan — tlak venku byl o trochu vyšší než v tunelu — čili i než v raketě. Motyka i ocelová tyč začaly pracovat horečně, hlínu už nikdo neodnášel, ostatek posádky, která nemohla pomáhat těm na předku, protože na to bylo příliš málo místa, stála v semknutém hloučku vzadu. Po několika posledních ranách snažil se Inženýr vylézt ven, ale Koordinátor ho zadržel. Chtěl nejprve rozšířit otvor. Dal také odnést poslední dávky hlíny do rakety, aby v tunelu nic nepřekáželo, a tak uplynulo ještě několik minut, než se šest, lidí vysoukalo z nepravidelného otvoru na povrch.

Kapitola druhá

Stmívalo se. Otvor tunelu se černal v několik desítek metrů vysokém mírném úbočí nízkého pahorku. Přímo pod nohama svah končil. Dál, až k obzoru, nad nímž se třpytily první hvězdy, táhla se širá rovina. Tu a tam, ve značné dálce, zvedaly se jakési neurčité, štíhlé, stromům podobné útvary.

Světla, které vydával pouze úzký pruh západu, bylo už tak málo, že barvy okolí splývaly v jednolitou šeď. Po levé ruce mužů, nehnutě stojících, tyčil se šikmo k nebi obrovský, obří trup rakety.