Teprve teď se jich zmocnil pocit naprosté bezmoci — železné násady motyk jako by jim samy vypadly z rukou. Stáli, bloudíce pomalu očima po nezměrném prostoru, pustém, s obzory vtavenými do tmy, s líně mhourajícími hvězdami nahoře.
„Polárka?“ zeptal se na: jednou Chemik hlasem mimoděk ztišeným a ukázal na nízkou, třepetající se_ slabou hvězdičku na temném východním nebi.
„Ne, odtud ji není vidět, teď jsme… ano, jsme pod jižním pólem Galaxie. Okamžik… někde tu musí být Jižni Kříž…
S hlavami obrácenými. vzhůru všichni upřeně hleděli na téměř již úplně černé nebe, na němž jasně zářila souhvězdí. Začali vyslovovat jejich jména, ukazovali si na ně prsty, a to je na chvilku vzpružilo. Hvězdy byly jediná věc, která jim nebyla docela cizí nad touto mrtvou, pustou plání.
„Je čím dál chladněji, jako na poušti, řekl Koordinátor.
„To máš jedno, dnes už stejně nic neuděláme. Musíme se vrátit dovnitř.
„Cože, do té hrobky? rozčilil se Kybernetik.
„Bez té hrobky bychom tady zahynuli za dva dny,“ ohradil se chladně Koordinátor. „Nechovejte se jako děti.“
Neřekl už ani slovo, otočil se a odešel odměřeným, pomalým krokem k otvoru, jehož černá skvrna se sotva znatelně rýsovala o několik metrů výše ve svahu pahorku, a spustiv nohy dovnitř, celý se protáhl do hlubiny. Na okamžik bylo ještě vidět jeho hlavu. Zmizela.
Zbylí na sebe mlčky pohlédli.
„Jdeme,“ zabroukl napůl tázavě, napůl oznamovačně Fyzik. Váhavě za ním vykročili. Když se první protahovali těsným otvorem, Inženýr, který stál vedle Kybernetika jako poslední, řekl: