Odpovědí bylo ticho.

Automaty!!“

Ticho. Zapalovač začal Doktora,pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.

„Vždycky říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve tmě Doktor.

„Máte někdo nůž?“

„Já mám. Přeříznout lana?“

„Můžeš-li vylézt a nerozříznout je, bylo by to lepší. Já nemohu.

„Zkusím to.“

Bylo slyšet, jak sebou někdo zmítá, dýchá zrychleně, něco narazilo, ozvalo se zaskřípnutí skla.

„Jsem dole. To znamená — na stěně,“ řekl Chemik Jeho hlas vycházel ze dna tmy. „Doktore, posviť na chvilku, pomohu vám.“

„Ale hoď sebou. Dochází benzín.“

Zapalovač opět zableskl. Chemik něco kutil u Koordinátorova kokonu, mohl dosáhnout jen k jeho nohám. Konečně se mu podařilo částečně rozříznout postranní zip a Koordinátor těžce dopadl na nohy. Ve dvou jim šla práce rychleji od ruky.

Za chvíli už všichni stáli na šikmé, polopružnou hmotou potažené stěně navigační kabiny.

„Čím začneme,“ zeptal se Doktor. Přitiskl k sobě okraje rány na čele Kybernetika a přiložil na ni náplast. Měl ji v kapse. Vždycky s sebou nosil zbytečné věci.

„Zjištěním, jestli se nám podaří vylézt ven,“ odpověděl Koordinátor. „Předně musíme mít světlo. Copak? Už? Doktore, posviť mi tady, třeba je proud v přívodech tabulky nebo v centrále poplašné signalizace.“

Tentokrát vykřesal zapalovač jenom jiskry. Doktor škrtal o kolečko, až si sedřel kůži z prstu, blýskal těsně nad troskami roztříštěné desky, ve které se prohrabávali klečící Koordinátor s Inženýrem.

„Je?“ zeptal se Chemik, který stál vzadu, protože už pro něho nebylo místo.

„Zatím nic. Nemáte někdo zápalky?“

„Zápalky jsem viděl naposled před třemi lety. V muzeu,“ promluvil huhňavě Inženýr, protože se, snažil strhnout zuby izolaci z konce drátu. Vtom osvětlila malá modrá jiskřička Koordinátorovy dlaně, které utvořily mističku.