„Je,“ řekl. „Teď nějakou žárovku.“

Našli nepoškozenou v poplašném signále nad postranní tabulkou. Bodavé, elektrické světélko ozářilo navigační kabinu, která vypadala jako část šikmo stoupajícího tunelovitého potrubí s jehlancovitými stěnami. Vysoko nad nimi v tom, co teď tvořilo strop, rýsovaly se uzavřené dveře.“

„Dobrých sedm metrů,“ řekl Chemik melancholicky. „Jakpak se tam dostaneme?“

„Viděl jsem kdysi v cirku živou pyramidu, pět lidí, jeden na druhém,“ poznamenal Doktor.“

„To je pro nás trochu obtížný kousek Dostaneme se tam po podlaze,“ namítl Koordinátor. Vzal si nůž Chemika a začal vyřezávat široké vruby v hubkovitém potahu podlahy.

„Schody?“

„Ano.“

„Copak je s Kybernetikem, že je tak ticho?“ podivil se najednou Inženýr. Seděl na troskách rozbité rozvodné desky a přikládal malý ampérmetr k povytaženým kabelům.

„Ovdověl,“ odpověděl Doktor s úsměvem. „Čím je Kybernetik bez automatů?“

„Ještě je našlápnu,“ odsekl Kybernetik. Díval se. do děr po vytlučených obrazovkách. Elektrické světlo pomalu žloutlo — bylo čím dál matnější a slabší.

„Akumulátory taky?“ zabroukl Fyzik. Inženýr vstal.

„Vypadá to na to.“

Po čtvrthodince vyrazila do nitra, či spíš na. vrchol rakety šestičlenná expedice. Napřed se dostali do chodby a z ní do jednotlivých místností. V Doktorově kabině našli slepou baterku. Doktor rád shromažďoval spousty věcí v denním životě zbytečných. Vzali ji s sebou. Všude nalézali spoušť.

Nábytek upevněný k podlaze se nerozbil, ale z přístrojů, nástrojů, pomocných dopravních prostředků, zásob vznikla jakási neuvěřitelná kaše, v níž se brodili po kolena.

„A teď se pokusíme dostat se ven,“ prohlásil Koordinátor, když se zase octli v chodbě.

„A skafandry?“

„Jsou v tlakové komoře. Těm se teoreticky nemělo nic stát. Ale skafandry jsou zbytečné, Eden má obstojnou atmosféru.“