Koordinátor pevně sevřel kolo. Svítili mu baterkou. Jeho stín se třepotal na bílé ploše z plastiku, který pokrýval to, co nyní bylo stropem. Vtom se hora knih pohnula.

„Pozor,“ zasykl Fyzik.

„Nemám se oč opřít,“ vyrazil z přiškrceného hrdla Koordinátor. „Podržte to tam… Krucinál!!“ zaklel. Kolo mu vyklouzlo z rukou, na okamžik balancoval na vrcholku, nakonec našel rovnováhu. Nikdo se už nedíval nahoru, chytili se za ruce a ze všech stran svírali vratkou stavbu z knih, aby se nerozjela.

„Jenom neklej, jak s tím jednou začneme, nebudeme vědět, kdy přestat,“ varoval ho zdola Doktor.

Koordinátor znovu uchopil kolo. Vtom se ozvalo táhlé zaskřípění následované dutým lomozem sesouvajících se knih. Koordinátor nad nimi visel ve vzduchu, ale kolo, kterého se chytil, udělalo celý obrat.

„A tak dále, ještě jedenáctkrát,“ řekl, když přistál na tom knižním bojišti.

Po dvou hodinách bylo závěru dobyto. Jakmile začal dveře otvírat, vyrazili sborový výkřik triumfu.

Když se závěr otevřel, sahal do poloviny výšky chodby a utvořil tak jakousi vodorovnou plošinku, po níž bylo možno vystoupit bez zvláštních potíží do tlakové komory.

Skafandry našli v ploché skříni na zdi v bezvadném stavu. Skříň teď ležela vodorovně. Chodili po jejích dveřích.

„Vyjdeme všichni, nebo jak?“ zeptal se Chemik.

„Napřed se pokusíme otevřít vstupní dveře…“

Zapadly tak pevně, jako kdyby tvořily jednolitý celek s trupem rakety. Pákami se nedalo pohnout; všech šest, bok po boku, se do nich opřelo. Pak se pokoušeli uvolnit závity, zmítali sebou střídavě hned na jednu, hned na druhou stranu — ani se nehnuly.

„Ukazuje se, že doletět není nic — nejtěžší někdy bývá vystoupit,“ řekl sentencionelně Doktor.

„Báječný humor, gratuluji,“ vycedil přes zuby Inženýr. Z čela se mu pot řinul do očí. Posedali si na dveře skříně ve zdi.