„Mám hlad,‘“ přiznal se za všeobecného klidu Kybernetik.

„V takovém případě je dobré něco pojíst,“ prohlásil Fyzik a nabídl se, že zajde do zásobárny.

„Raději do kuchyně. V chladničce možná něco…“

„Sám na to nestačím. Musí se přeházet dobré půl tuny šmelcu, abychom se dostali k zásobám. Kdo se hlásí dobrovolně?“

První byl Doktor, Chemik vstal trochu váhavě. Když jejich hlavy zmizely za okrajem: pootevřeného závěru a když zmizel poslední odlesk baterky, kterou si vzali, řekl Koordinátor tlumeným hlasem:

„Nechtěl jsem o tom mluvit… Je vám víceméně jasné, jak jsme na tom?“

„Ano,“ řekl Inženýr do černé tmy před sebou. Dotkl se nataženou rukou nohy Koordinátora a neodtáhl prsty. Potřeboval ten dotek.

„Myslíš, že se vstupní dveře nedají vyříznout?“

Čím?“ zeptal se Inženýr.

„Hořákem, elektrickým nebo plynovým. Máme autogen a…“

„Už jsi slyšel o autogenu, který prořezal čtvrt metru keramitu? Člověče!“

Mlčeli. Z nitra rakety, jako z železného podzemí, ozývalo se duté řinčení.

„Tak co? Co?!“ řekl. podrážděně Kybernetik. Slyšeli, jak mu zapraštěly klouby. Vstal.

„Posaď se, „mírně, ale pevně řekl Koordinátor.

„Myslíte, že… se dveře svařily s pancéřem?“

„Nemusí to být,“ namítl Inženýr. „Víš ty vůbec, co se stalo?“

„Přesně ne. Vlétli jsme kosmickou rychlostí do atmosféry tam, kde neměla být. Proč? Automat se nemohl zmýlit.“

„Automat se nezmýlil. My jsme se zmýlili,“ říkal Koordinátor. „Zapomněli jsme na opravu pro ohon.“

„Pro jaký ohon? Co to povídáš?“

„Na plynný ohon, který se táhne za každou planetou, která má atmosféru, v opačném směru, než se planeta pohybuje. Tos nevěděl?“

„Ach ano, ano. Vlétli jsme do toho ohonu? Ten přece musí být strašně řídký…“

„Deset na minus šestou,“ odpověděl Koordinátor, „nebo tak něco, ale dělali jsme přes sedmdesát kilometrů za vteřinu, chlapečku. Přibrzdilo nás to jako zeď, to byl ten první náraz, vzpomínáte…?“