Odhodil jsem deku a sedl si. Nezůstalo mi něco v autě? Ne, všechno, co tam bylo, jsem snědl. Zůstala tam jenom kuchařka pro Valkovu mámu, která bydlí v Ležněvu. Jak se to tam píše… Sauce piquante. Půl sklenice octa a dvě cibule… a paprička. Podává se k masitým jídlům… Pamatuji si to jako dnes: k malým biftečkům. Taková lumpárna, pomyslel jsem si, ne jednoduše k biftekům, ale maliličkým biftečkům. Vyskočil jsem a postavil se k oknu. Noční vzduch byl výrazně provoněn maliličkými biftečky. Odkudsi z hlubin podvědomí se mi vynořilo: „Vybavovala se mu obyčejná hospodská jídla jako zelňačka se smetanou, mozeček s hráškem, nakládaná okurka (tady jsem polkl) a obvyklý sladký pirožek z lístkového těsta…“ Měl bych přijít na jiné myšlenky, napadlo mě, a sáhl jsem po knize na okenním parapetu. Byl to Alexej Tolstoj, Ponuré ráno. Otevřel jsem knihu nazdařbůh. „Machno zlomil otvírák, vytáhl z kapsy perleťový nožík se spoustou čepelí a mordoval se s tím dál, otvíraje plechovky s ananasy (tak už je to v háji, pomyslel jsem si), francouzskou paštikou a humry, jejichž silná vůně se rozlila po světnici.“ Opatrně jsem položil knihu a usedl na stoličku ke stolu. Místnost náhle naplnila příjemná silná vůně, zřejmě vůně humrů. Zamyslel jsem se, čím to je, že jsem až dosud nikdy neochutnal humry. Nebo třeba ústřice. U Dickense všichni pojídají ústřice, ohánějí se zavíracími noži, ukrajují si tlusté krajíce chleba a mažou si je máslem… Začal jsem nervózně přihlazovat ubrus. Viděl jsem na něm nevyprané skvrny. Na tomhle ubruse už se snědlo mnoho chutných věcí. Jedli tu humry a mozeček s hráškem. Jedli ty maliličké biftečky se sauce piquante. Ale jedli i střední a velké bifteky. Z přejedění funěli a mlaskali, spokojeně mlaskali… Funět jsem neměl z čeho, a tak jsem začal mlaskat.