„Copak neslyšíš zvonění?“ hubovala mě babička Kaplanová.

Za dveřmi stál nějaký člověk v modré kombinéze, v rukou držel takovou divnou tašku.

„Jdete ke mně?“ zeptal jsem se.

„Ano, můžu dál?“

„Jistě, ale mám tu nepořádek, něco jsem tu opravoval.“

Podíval se na podlahu, kde byly cihly. Pak pohlédl na mě a řekl:

„Jsem z historického muzea. Máte tu prý nějaké nesmírně cenné věci, mohl bych se na to podívat?“

Všiml jsem si něčeho podivného v jeho řeči, podivného způsobu, jak držel tu tašku a bylo mi jasné, že z žádného muzea není.

„Už jsem to spravil,“ řekl jsem. Přivedl jsem ho ke skrýši. „Jenomže nemám pájku, tak jsem to jen zaizoloval.“

Návštěvník mlčky opravil porušený spoj, poděkoval mi, ale když jsem se ho zeptal, jak to bude vypadat za sto let, řekl mi, že takové informace dávat nemůže. A zeptal se mě, co bych si přál jiného. Řekl jsem, že nic.

„Skutečně nic nechcete?“ zeptal se ještě jednou. A pak mě napadlo, že přece jenom něco chci.

„Poslyšte, když můžete být v různých dobách, můžete se dostat taky do období blokády Leningradu? Potřeboval bych tam něco poslat.“

„Co to má být?“

Řekl jsem moment, vzal jsem dvě kondenzovaná mléka, máslo, cukr, všechno strčil do tašky. Můj host zatím zametal podlahu.

„Tak jsem tu,“ řekl jsem. „Tohleto musíte odevzdat v lednu v roce 1942 spisovateli Čerňajevovi. Všichni ho tam znají, takže ho určitě najdete. On totiž nedopsal jeden román…“

„To ale nejde. Jestliže zůstane Čerňajev naživu, změní se něco v průběhu událostí…“

„Ale nic se nezmění!“ řekl jsem jistě. „Kdybyste se tak báli minulosti, nebrali byste věci ze 17. století!“