„Všechno je v pořádku,“ řekl Tike. „Jsme na místě.“

„Na správném místě?“ zeptal se kapitán.

„Malý okamžik,“ řekl jsem.

Bylo poledne. Tenký proužek prachu se vznášel nad zemí rozrytou a zdupanou buvoly. Do výše se tyčila rozestavěná budova obklopená bambusovým lešením. Byl to střed obrazu, který jsme pozorovali. Táhla se sem spousta buvolích spřežení naložených žlutými cihlami. Na pružných bambusových tyčích udržoval rovnováhu řetězec do půli těla nahých lidí. Nahoře pracovali kameníci.

V levé části obrazovky bylo vidět verandu, sloupy bohatě vyřezávané. Před ní podřimovali dva vojáci s kopím v rukou…

„Tak co, profesore?“

Všichni z laboratoří čekali na mou odpověď.

„To je Pagan,“ řekl jsem. „Konec jedenáctého století.“

„Hurá!“ řekl někdo tiše.

„Podívejte se!“ zvolala Sylvie, které se podařilo ukrýt v koutku. „Podívejte se, je tam nějaký člověk!“

Vrásčitý vyschlý stařec nesl v náručí nějakou hliněnou nádobu. Šel tak blízko, že ho bylo vidět naprosto přesně a mohli jsme mu spočítat všechny vrásky. Až nám bylo divné, že nás nevidí. Na okamžik se zastavil, podíval se směrem k nám, povzdychl si a šel dál. Jeho pohled okamžitě přerušil všeobecné veselí.

„Škoda, že ten biograf není se zvukem.“

„Profesore, dalo by se poznat, co povídají?“

„Těžko, uplynulo už skoro tisíc let.“

„Tak nám něco o nich povězte.“

„Nebudete vás to nudit?“

„Ani nápad.“

Po obrazovce přejely klikaté čáry poruch.

„Dej tam vyšší výkon,“ řekl kapitán Tikemu.

„Už je to pryč,“ řekl Tike. „Tak tři čtyři minuty.“

„Tak povídejte, profesore.“

„Bylo to velké panství. Táhlo se od Himálaje až do hor jižní Číny k Bengálskému zálivu. Existovalo dvě stě padesát let, hlavním městem bylo město Pagan. Ta stavba uprostřed lešení je chrám Ananda, první z obrovitých chrámů Paganu postavený za panování krále Čanzitta. Tento chrám, stejně jako mnoho jiných chrámů i pagod, celkem jich je kolem pěti tisíc, stojí ve středu Barmy na břehu řeky Iravadi.“