„I teď tam ještě stojí?“

„I teď.“

Stařec s hliněnou nádobou znovu přešel po obrazovce. Šel ztěžka, bylo mu horko. Při pohledu na něho jsem pochopil, že i v sále je strašné vedro. A najednou obrazovka zhasla. Poslední, co jsme uviděli bylo, že ke starci přiběhlo děvče a vzalo od něho nádobu. Staré město pomalovaly černé klikatiny. Kapitán opatrně vstal z křesla a řekl:

„Tak představení skončilo.“

„Třeba žádné představení ani nebylo a všechno se nám jen zdálo.“

„Všechno je natočeno,“ řekl Tike. „Mohu vám to hned promítnout.“

Lidé nikam nespěchali.

„Tike, vyřiď na můstku, aby obnovili otáčení. Do rána.“

Kapitán mi pomohl dojít ke dveřím.

„Bylo to skvělé,“ řekl jsem mu.

„Vidíte, profesore, a vy jste sem nechtěl letět.“

„Já jsem konzervátor. Těžko uvěřím ve chronoskopii.“

Skutečně jsem sem nechtěl letět. Přesvědčoval jsem rektora, aby vybral někoho mladšího, někoho kdo nemá tolik práce. ‚Dobrá,‘ povídám mu, ‚dejme tomu, že ta chronoskopie má nějaké opodstatnění. Dejme tomu, že skutečně při určitých podmínkách je možno najít v prostoru bod, v němž čas probíhá se zpožděním tisíce let ve srovnání s časem pozemským. Připusťme dokonce, že z tohoto bodu bude možno pohlédnout na Zemi. Co na takovou vzdálenost můžeme vidět?‘ ‚Kdepak,‘ říkal mi, nemáte pravdu, profesore. Stejně byste mohl tvrdit, že parník nemůže jet, protože u něho není zapřažen kůň. Kdyby chronoskopie byla pouhým výmyslem, nikdo by na stanici neztrácel na tu věc tolik času. Jestliže jsou fyzikové přesvědčeni, že se můžeme obrazovkou na stanici podívat do Barmy v jedenáctém století, tak to tak také bude.‘ Rektor si přihladil na hlavě neexistující vlasy. ‚Na každý pád bychom rádi viděli na stanici nejlepšího odborníka na Barmu. To vám říkám nejen jako rektor, ale i jako váš žák…‘ A tak jsem si nakonec řekl — nebyl jsem dál než na Měsíci, proč bych nezkusil?