Občas musí i autor fantastických románů poukázat na neuvěřitelné skutečnosti. Způsob, jakým se Ankh-Morpork vypořádal s problémy záplav (viz str. 257 a dále), je až neuvěřitelně podobný tomu, jak se se stejnými potížemi vypořádalo město Seattle ve státě Washington, a to na konci devatenáctého století. Skutečně. Zajeďte se tam podívat. A když už tam budete, ochutnejte tamní specialitu — směsku ze škeblí.

Ta zpráva se rozletěla městem jako lesní požár (který v posledních letech Ankh-Morporkem poletoval skutečně velmi čas-to, přesněji řečeno od chvíle, kdy se jeho obyvatelé seznámili s výrazem „pojištění proti ohni“).

Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…

Bzučela zatuchlým vzduchem čtvrti alchymistů, kteří se pokoušeli o tutéž věc už celá staletí a stále bez úspěchu, ale byli si jisti, že to dokáží už zítra, například, a když ne, tak příští úterý, ale v nejhorším každopádně do konce tohohle měsíce.

Vyvolala pochopitelně různé dohady mezi mágy Neviditelné univerzity, protože ti uměli proměnit jeden prvek ve druhý, což bylo skvělé za předpokladu, že vám nevadilo, že se nazítří vrátily do svého původního stavu. Ale k čemu potom byla taková hříčka dobrá? Kromě toho většina prvků byla šťastná, že jsou tím, čím jsou.

Zpráva se dokázala vmezeřit i v uši členů Cechu zlodějů, které byly většinou tak napuchlé a zjizvené, že se podobaly květáku, a někdy dokonce chyběly docela. Příslušníci cechu si začali brousit páčidla. Koho zajímá, odkud zlato pochází?

Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…

Zpráva se samozřejmě donesla i k chladným, ale nadmíru bystrým uším Patricije. Nedonesla se k nim jen tiše, ale především neuvěřitelně rychle, protože kdyby se k vám důležité zprávy donesly až jako k druhému, nezůstali byste vládcem Ankh-Morporku dlouho. Povzdechl si, udělal si písemnou poznámku a tu pak přidal k celé řadě dalších poznámek.