Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…

Zpráva se donesla až ke špičatým uším trpaslíků.

„To že umíme?“

„Jak to mám, k sakru, vědět? Já to neumím!“

„No jo, jenže kdybys to uměl, stejně bys to neřek. Teda já bych to rozhodně neřek, kdybych to uměl.“

„A umíš to?“

„Ne!“

Ta zpráva se donesla i ke členům Noční hlídky Městské stráže, a to ve chvíli, kdy sloužili u městské brány, asi kolem desáté hodiny té ledové noci. Služba u ankh-morporské brány nebyla nijak namáhavá, žádné vybírání poplatků nebo něco podobného, šlo především o to, odmávnout všechno, co chtělo dovnitř, i když téhle temné noci, plné mrazivé mlhy, byl provoz minimální.

Posádka se choulila v závětří jednoho pilíře brány a dělila se o jednu navlhlou cigaretu.

„Nemůžeš proměnit něco v něco jinýho,“ prohlásil desátník Nóblhóch s přesvědčením. „Alchymisti už to zkoušejí celý roky.“

„Všeobecně dokážou proměnit dům v černou díru do země,“ odporoval mu seržant Tračník.

„No dyť právě o tom mluvím,“ trval na svém desátník Nóblhóch. „Prostě to nejde. Má to co společného s tím… s elementama. Teda to jako s prvkama. Řek mi to jeden alchymista. Všechno je udělaný z prvků, chápeš? Země. Voda. Vzduch. Oheň. Dokonce i… všechno. Známá věc. Všechno je má v sobě namíchaný tak, aby to bylo akorát.“

Po tomto prohlášení zadupal nohama, aby si je trochu zahřál.

„Kdyby bylo možný proměnit olovo na zlato, dělal by to každej,“ dodal.

„Mágové to dokážou,“ odporoval mu seržant Tračník.

„No jó, kouzla,” zabručel Noby s despektem.

Z kotoučů nažloutlé mlhy vydrkotal velký dvoukolák a vjel pod oblouk. Jeho kola rozstříkla vodu jedné z početných louží, tak charakteristických pro ankh-morporské silnice, a voda zbrotila seržanta Tračníka od hlavy k patě.