Tohoto konkrétního večera, zatímco venku řádila plískanice a v okapu pod jeho oknem bublala voda, seděl Mikuláš ve své malé kancelářičce nad Cechem kejklířů a zaklínačů a soustředěně psal a napůl ucha naslouchal onomu beznadějnému, ale horlivému katechismu studentů zaklínačů, kteří si v přízemí odbývali večerní hodinu.

„…dávejte pozor! Připraveni? Dobrá. Vejce. Sklenka…“

„Vejce. Sklenka,“ opakovala třída polohlasně.

„…Sklenka. Vejce…“

„Sklenka. Vejce…“

„…Kouzelné slovo…“

„Kouzelné slovo…“

„Fazammm. Jak slyšíte. Ahahahaha…“

„Fazammm. Jak slyšíte. Ahahahaha…“

Mikuláš si přitáhl další aršík papíru, přiřízl si nový brk, na okamžik upřel pohled na protější stěnu a pak se dal do psaní:

A nakonec, spíše jako zajímavost; ve městě se začalo říkat, že trpaslíci přišli na způsob, jak proměnit olovo ve zlato, i když nikdo neví, kde se ta fáma vzala. Trpaslíci, kteří se se pohybují městem na cestě za svými každodenními povinnostmi, musí poslouchat různé uštěpačné poznámky jako například: „Nazdar, pidižvíci, co kdybyste předvedli, jak děláte nějaký to zlato?“ Ovšem to většinou dělají jenom nováčkové ve městě, protože všichni starousedlíci už vědí, co se stane, když trpaslíka nazvete „kraťas“, „mrňava“ nebo „pidižvík“, tj. jste prakticky nebožtík. Váš uctivý služebník

Mikuláš ze Slova

Vždycky rád končil své dopisy na trochu veselejší notu.

Pak si na stůl položil destičku zimostrázového dřeva. Zapálil ještě jednu svíčku a položil dopis lícem na dřevo. Poté ho začal přejíždět rychlými pohyby vypuklou částí lžíce a tak přenesl inkoust na dřevo. V tom okamžiku bylo třicet tolarů a taková dávka fíků, že by vám z nich bylo rozhodně špatně, stejně jistých, jako kdyby ležely v bance.