„Moment,“ ozval se Noby, když se chopili rukojetí navijáku, kterým se spouštěly mříže. „Tam dóle něco je.“

„V řece?“ podivil se Tračník.

Napnul sluch. Hluboko dole zaslechl zaskřípění vesel.

Seržant Tračník přiložil dlaně k ústům a vyrazil ze sebe tradiční varovný pokřik hlídky.

„Hej! Vy tam!“

Na okamžik se rozhostilo ticho, přerušované jen svistem větru a bubláním vody. Pak se ozval hlas: „Co je?“

„To jako útočíte na město, nebo co?“

Další odmlka. Pak od vody:

„Nebo co?“

„Co nebo co?“

„Jaké byly ty další možnosti?“

„Nepokoušej se mě zmást… Ptám se, jestli vy, tam dole v tom člunu, se pokoušíte obsadit tohle město!“

„Ne.“

„Tak dobrá,“ přikývl Tračník, který za noci, jako byla tahle, ochotně uvěřil danému slovu onoho člověka. „V tom případě si pospěšte, protože právě spouštíme mříže.“

Po chvilce se začal znovu ozývat rytmický skřípot vesel a ten se zanedlouho ztratil někde po proudu.

„Myslíš, že to stačilo, jen tak se jich zeptat?“ nadhodil nejistě Noby.

„No, oni by to snad měli vědět nejlíp, nemyslíš?“ odpověděl mu Tračník.

„To jo, jenže —“

„Byla to jen malá loďka, Noby. Samozřejmě, pokud se ti ale chce jít celou tu cestu dolů, až k těm schodům na molu, krásně pokrytým ledem…“

„Nechce, seržo.“

„Tak co kdybychom se vrátili na strážnici, hm?“

* * *

Mikuláš si už na počátku cesty k rytci Rezámkovi musel ohrnout límec kabátu. Obvykle živé ulice teď byly opuštěné a prázdné. Dnes se venku pohybovali jen lidé s neodkladnými povinnostmi. Jak se zdálo, blížila se opravdu velmi ošklivá zima, směska mrznoucí mlhy, sněhu a vlezlého, všudypřítomného ankh-morporského smogu.

Jeho pohled zachytil malé osvětlené místo u budovy Cechu hodinářů. V záři se črtala temná silueta malé nahrbené postavy.