Mlčky procházel kolem.

Ozval se hlas plný beznaděje: „Horký páreček? V rohlíku?“

„Pan Kolík?“ zkusil to v chůzi Mikuláš.

Kolík Aťsepicnu, nejneúspěšnější ankh-morporský podnikatel v malém, se zadíval na Mikuláše přes svůj přenosný krámek — velký tác s příslušenstvím, který měl pověšený na krku. Sněhové vločky se syčením mizely v tuhnoucím tuku.

„Jste venku hodně pozdě, pane Kolíku,“ vedl společenskou konverzaci Mikuláš.

„Aha, to je pan ze Slova. Obchodu s uzenkama nastaly zlý časy,“ odpovídal Kolík.

„Chápu,“ přikývl Mikuláš. „Z tenkejch holt tlustý neuděláte, co?“ Tuhle poznámku by si nedokázal odpustit ani za sto tolarů a lodní náklad fíků.

„Naprosté období propadu v oblasti potravinářské výroby a trhů,“ oznamoval Kolík, který byl natolik ponořen do vlastních chmur, že si toho nevšiml. „V posledních dnech jsem neobjevil jediného člověka, který by byl ochoten koupit si uzenku v rohlíku.“

Mikuláš se podíval na podnos. Pokud Kolík Aťsepicnu prodával teplé uzenky, bylo to jisté znamení, že některý z jeho mnohem ambicióznějších podniků odplul nenávratně po vodě. Prodej horkých uzenek z podnosu byl základní Kolíkův podnik, jakási životní jistota, z níž se ovšem neustále snažil vyšvihnout výše a do níž se zase vždy vracel, když mu nevyšel další nejnovější podnik. Byla to škoda, protože Kolík byl výjimečně schopný prodejce horkých párků. Když vezmeme v úvahu kvalitu a původ jeho uzenek, nic jiného mu ani nez-bývalo.

„Přál bych si, abych měl tak dobré vzdělání jako vy,“ rozvíjel sklíčeně Kolík Aťsepicnu dál své úvahy. „Hezká klidná práce doma, člověk nemusí zvedat nic těžkého. Našel bych si svou nicku, jen kdybych měl slušný vzdělání.“

„Jakou nicku?“

„Vyprávěl o nich jeden z mágů,“ podíval se na něj Kolík. „Všechno má svou nicku. Chápete? Místo, kde by věc nebo člověk měl bejt. Místo, který pro něj bylo připravený jako díra ve zdi.“